Článek
V roce 1985 proběhla generační výměna v čele Sovětského svazu a generálním tajemníkem se stal Michail Gorbačov. Ten záhy odstartoval sérii vnitřních ekonomických a politických reforem, pro které se vžil název Perestrojka, a též celospolečenského uvolnění poměrů, takzvané glastnosti. Cílem bylo zastavit zaostávání Východního bloku za Západním světem, reformy ale často jen odhalily desetiletí neřešené problémy. Navíc vzbudily odpor mezi konzervativními členy komunistické strany, kteří se začali bát ztráty moci.
Poté, co Gorbačov projevil nedostatek vůle vojensky zasáhnout v sovětských satelitech, začaly v průběhu roku 1989 země Střední Evropy, včetně Československa, svrhávat své komunistické vlády. V roce 1990 je následovaly pobaltské státy a Arménie, které jednostranně vyhlásily přímo nezávislost na Sovětském svazu.
Kromě zhroucení velmocenské pozice země procházela také hlubokou vnitřní krizí. Ekonomika se hroutila spolu s tím, jak byly likvidovány dlouholeté hospodářské procesy a vazby. Inflace v roce 1991 přesáhla 300 procent a stále další svazové republiky a etnické menšiny se hlásily o svůj podíl na moci.
Karikatura Gorbačova, jak rezignovaně hledí na rozpad Sovětského svazu.
Srpnový puč v Moskvě
Zastánci tvrdé linie ve straně se nakonec rozhodli proti Gorbačovovi zakročit s nadějí, že se jim podaří situaci zvrátit. V jádru příprav převzetí moci byla samotná KGB. Gorbačov, ke kterému se dostávala v průběhu roku 1991 různá varování, ale jakékoliv nebezpečí odmítal. Místo toho připravoval novou smlouvu, která měla SSSR přetvořit na Svaz sovětských suverénních republik. Na začátku srpna pak odjel na několikadenní dovolenou na svou daču na Krymu.
Dne 19. srpna 1991 přerušili spiklenci Gorbačovovo spojení s okolním světem a oznámili, že prezident je zdravotně nezpůsobilý vykonávat svou funkci. Vznikl tzv. Státní výbor pro výjimečný stav, který měl převzít moc v zemi. Do Moskvy vyjely tanky a armáda měla obsadit strategické body. Cílem bylo zastavit proces rozpadu svazu a donutit Gorbačova, aby odstoupil.
Plán ale narazil na odpor. Klíčovou roli sehrál Boris Jelcin, tehdejší prezident Ruské sovětské federativní republiky, který se postavil do čela odporu. Spolu se svými stoupenci obsadil budovu parlamentu (tzv. Bílý dům) a vyzval občany k obraně demokracie. Na jeho stranu se přidala část armády i tisíce obyvatel Moskvy, kteří stavěli barikády a blokovali postup tanků. Obrazy Jelcina stojícího na obrněném transportéru se staly symbolem odporu.
Pučisté se ukázali být nerozhodní, neodvážili se použít masivní násilí a během několika dní se tak jejich akce zhroutila. Již 21. srpna se Gorbačov vrátil z Krymu do Moskvy, avšak jeho pozice byla oslabena – ukázalo se, že skutečným vítězem krize se stal Jelcin.
Odpůrci puče se zabarikádovali v moskevské budově parlamentu.
Kyjevu došla s Moskvou trpělivost
Celou situaci napjatě sledovali také ukrajinští politici v Kyjevě. Druhá nejdůležitější svazová republika, která už v roce 1990 uspořádala částečně svobodné volby, vnímala srpnový puč jako přímou hrozbu pro vlastní budoucnost. Vzpomínky na stalinské represe a hladomor způsobily, že možnost návratu tvrdé moci budila mezi Ukrajinci obrovskou nedůvěru a odpor.
Když v Moskvě puč během několika dní selhal, poslanci v Kyjevě pochopili, že nastala historická chvíle. Dne 24. srpna 1991 proto Nejvyšší rada jednohlasně vyhlásila nezávislost Ukrajiny. Venku před budovou parlamentu propukly spontánní oslavy, lidé mávali žlutomodrými vlajkami a skandovali hesla, která byla ještě před pár lety nemyslitelná.
Oslavy Dne nezávislosti v Kyjevě v roce 2019.
Po neúspěšném puči a vyhlášení ukrajinské nezávislosti bylo zřejmé, že Sovětský svaz se blíží k rozpadu. Na Ukrajině se 1. prosince 1991 uskutečnilo celonárodní referendum, v němž se přes 90 procent hlasujících vyslovilo pro samostatný stát. Krátce nato se Rusko, Ukrajina a Bělorusko dohodly na zániku Sovětského svazu a vytvoření Společenství nezávislých států.
Samostatná Ukrajina se však záhy musela vyrovnávat s problémy, které její vývoj provázely celé tři dekády: hlubokou hospodářskou krizí, všudypřítomnou korupcí, vlivem oligarchů a nestabilní politickou scénou. V novém století se země několikrát pokusila o změnu kurzu prostřednictvím lidových hnutí – tzv. barevných revolucí. Naděje na demokratickou transformaci ale narážely na vnitřní rozpory i tlak ze strany Ruska. Ty nakonec vyústily v roce 2014 v anexi Krymu, ozbrojený konflikt na Donbasu a od roku 2022 v otevřenou válku s Ruskem.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Declaration_of_Independence_of_Ukraine
https://en.wikipedia.org/wiki/1991_Soviet_coup_attempt
