Článek
V roce 1947 měly potraviny v Sovětském svazu cenu zlata. Když proto došlo k přepadení vlaku, ze kterého si maskovaní lupiči odnesli pytle s obilím, nikoho to příliš nepřekvapilo. Strůjcem celé akce byl muž, který se samotné loupeže vůbec neúčastnil a v době, kdy probíhala, si seděl ve své pohodlné moskevské kanceláři.
Šlo o zaměstnance organizace ROSGLAVCHLEB, která patřila pod ministerstvo potravinářského průmyslu a jejím účelem bylo rozdělování zásob obilí a pekárenských výrobků. Jmenoval se Michail Isajev a nebylo na něm na první pohled vůbec nic zajímavého. Pracoval na pozici, kterou bychom dnes označili jako střední management a jeho zodpovědností byla hlavně logistika. Právě díky tomu měl dokonalý přehled o tom, kdy a po jaké trase budou projíždět vlaky s obilím.
Jeho dokonale nudná image byla ale zástěrka. Ve skutečnosti byl totiž Isajev zločinec, řídil nelegální organizaci a měl milionové jmění. Po válce totiž v Sovětském svazu komplikovala situaci špatná úroda, která vyústila v hladomor. Jako člověk, který měl přístup k obilí, se tak Isajev rozhodl na krizové situaci vydělat.
Michail Isajev na první pohled vypadal nenápadně.
Obilí prodával na černém trhu
Že se dá na rozkrádání dodávek obilí zbohatnout, zjistil Michail už za války. Tehdy ale ještě držel svou touhu po rychlém výdělku na uzdě, protože mu bylo jasné, že ve válečném stavu by mu v případě odhalení hrozila poprava. Když se ale po porážce nacistického Německa poměry uvolnily, úplně se utrhl ze řetězu.
Přímo uvnitř zmíněné státní organizace si totiž vybudoval svůj vlastní tajný tým, do kterého byla zapojena celá řada lidí - šlo o kolegy, ale také ředitele pekáren, řidiče, kteří potraviny rozváželi a mnoho dalších. Kromě toho také Isajev uplácel vlivné lidi a neštítil se ani spolupráce s mafií.
Všechny zásoby, které se během přepravy záhadně ztratily, nakonec končily na černém trhu. Protože šlo nejprve o na první pohled nenápadné množství, nikdo tomu dlouhou dobu nevěnoval pozornost. Ze zmizelého obilí byl ale nakonec i přesto upečen chleba, který šel v šedé zóně hladovějícího Sovětského svazu na dračku.
Vlaky s obilím nechal přepadat
Po válce byly zrušeny příděly chleba, díky kterým měl každý člověk nárok na 500 až 800 gramů denně. Ani lístek ale nezaručil, že chleba vůbec seženete. A právě tady přicházel ke slovu černý trh, kde se dalo na hladomoru vydělat. Za tehdejší průměrný plat, který se pohyboval kolem 500 rublů, se totiž v těch nejvíce hladovějících oblastech daly pořídit třeba jen dva bochníky.
Po čase tato „malá domů“ přestala Isajevovi stačit, a tak začal organizovat loupežná přepadení vlaků s obilím. Brzy měl peněz doslova plné kapsy a dostal se do situace, kdy nevěděl, co s nimi. V Sovětském svazu totiž často nebylo za co utrácet. Ekonomika byla v takovém stavu, kdy jste si mohli pořídit luxusní auto, přepychové bydlení nebo letní sídlo za poměrně malé částky. Zatímco na Západě by nejspíš ivestoval do akcií, vlastního podnikání a podobných věcí, v SSSR tyto možnosti neměl.
Utrácet proto začal za zhýralý život. Nakupoval zlato a kožichy, jedl v luxusních restauracích, pořádal dekadentní večírky a cpal se kaviárem. Kromě toho pro sebe i své hosty platil luxusní provozovatelky nejstaršího řemesla.
Jeho manželka to nevydržela a oběsila se
Zatímco mezi svými přáteli se těšil velké oblibě, stejné nadšení již nesdílela jeho manželka. S největší pravděpodobností totiž moc dobře tušila, odkud všechno jejich bohatství pochází. Navíc se jí ani trochu nezamlouvalo to, že její muž stále vyhledával společnost jiných žen.
Jednou tak Michail Isajev našel svou ženu doma oběšenou. To byl ale pouze začátek smolného dne. Shodou okolností k němu do bytu totiž vtrhla policie. Kvůli strachu z ostudy a možného odhalení se rozhodl muže zákona uplatit, aby jako příčinu úmrtí jeho ženy do protokolu raději zapsali infarkt. Ti mu sice vyhověli, zároveň na něj ale zaměřili svou pozornost - a to byl začátek jeho konce.
Již delší dobu si kromě toho jeho okolí všímalo, že žije nezvykle nad poměry a nijak se tím netají. Sousedé si stěžovali na hlučné večírky a policie k němu tak na udání musela chodit stále častěji. Při domovní prohlídce se u něj našlo množství luxusního zboží, které nemohl zaplatit z úřednického platu.
Popravě unikl jen náhodou
Jakmile bylo jasné, že se Isajev zapletl s mafií, začalo se v jeho domě ve velkém vyšetřovat. Největší překvapení přišlo na zahradě, kde policisté vykopali obrovské množství zavařovacích sklenic. V každé byla rulička bankovek. K ničemu už ale nebyly, sklenice totiž netěsnily, a tak více než milion rublů doslova zplesnivěl.
Nejspíš nikoho nepřekvapí, že Michail Isajev skončil před soudem. V létě roku 1949 odešel s trestem pětadvaceti let za mřížemi, a to mohl ještě mluvit o štěstí, protože trest smrti byl v Sovětském svazu v roce 1947 zrušen. Znovu obnoven byl naopak až o rok později. Kdyby byly proto jeho zločiny odhaleny za jiných okolností, čekala by ho s naprostou jistotou kulka.
Zdroje:
