Článek
Po roce 1948 došlo k uzavření československých hranic, což pro většinu lidí znamenalo jediné - za hranice se jen tak nedostali. Západ tak většina znala pouze z vyprávění a pokud už někdo přece jen mohl na zahraniční dovolenou, měl výběr značně omezený.
Do úvahy připadalo NDR, Polsko, Rumunsko, Maďarsko nebo Bulharsko. Do Rumunska či Bulharska se ale nikomu nechtělo. Úroveň cestovního ruchu zde nebyla nijak závratná, a tak téměř každý snil o jediném - o dovolené v Jugoslávii.
Velmi často se jezdilo k moři do autokempu. Bylo to totiž finančně dostupné.
Do Jugoslávie mohli jen vyvolení
Jugoslávie sice byla také socialistickou zemí, ovšem tamější socialismus se od sovětského modelu, který se praktikoval v Československu, v mnohém lišil. Získat cestovní povolení proto znamenalo nevyhnutelné byrokratické kolečko. Kromě toho se „naši“ komunisté báli, že by přes nedostatečně střežené jugoslávské hranice s Rakouskem a Itálií někdo mohl emigrovat. Nejspíš to nebyly jen plané obavy, protože mezi lety 1970-1989 se k tomu odhodlalo přibližně sto osob ročně.
Každý, kdo si chtěl užít prázdniny v Jugoslávii, musel nejdřív zažádat o devizový příslib. Potom úřady přezkoumaly jeho situaci a pokud došly k tomu, že dotyčný nejspíš neemigruje, povolily mu vyměnit si československé koruny za jugoslávské dináry. Pokud jste navíc byli angažovaní a loajální vůči režimu, vaše šance na schválení povolení k vycestování tím značně stoupaly.
Čechoslováci na pláži smrděli korunou
Celé to ale mělo jeden háček. Na jednu dospělou osobu bylo dovoleno směnit maximálně tři tisíce dinárů. Jedno jídlo v restauraci přitom stálo kolem stovky, a tak si většina lidí dobře rozmyslela byť i úplně obyčejnou zmrzlinu na pláži.
Právě tato nepříjemnost je také důvodem, proč Čechoslováci brzy prosluli jako paštikáři. Na cestu se totiž snažili maximum potravin vézt z domova, a tak bylo auto zpravidla plné konzerv, řízků nebo již zmíněných legendárních paštik.
Aby výletníci ušetřili, ubytovali se většinou v autokempu, kam dorazili svým vlastním trabantem. Vybavili se vařičem, ešusem a z vlastních zásob se po celou dobu pobytu krmili. Jugoslávci z nich byli většinou zklamaní, protože oproti turistům ze Západu na ně Čechoslováci působili jako držgrešle. Příliš vstřícně se k nim proto nechovali.
Zájezdy s cestovkou si většina lidí nemohla dovolit
Ti movitější si mohli koupit zájezd k Jadranu v cestovní kanceláři. K dispozici jich bylo několik a nabízely vesměs velmi podobné ubytování v hotelu s leteckou dopravou v ceně. Poptávka ale byla mnohem vyšší, než nabídka, a tak se před provozovnami kanceláří často stály fronty.
Během jediného dne bývalo vyprodáno, a tak se mnoho lidí rozhodlo uchýlit se k úplatkům - ať už finančním, nebo nabídkou protislužby. Když měli štěstí, mohli se dostat k podpultové poukázce na zájezd.
Pro velkou část Čechoslováků to ale byl nedostižný luxus. V sedmdesátých letech cestovní kancelář Čedok prodávala letecký zájezd do Splitu na dva týdny za 3000 korun za dospělého a za 2300 korun pro dítě. Průměrná hrubá mzda ale tehdy činila 2400 korun.
Není proto vůbec divu, že se za socialismu tolik rozmohlo chalupaření, čundry a všemožné kempy. Pro mnoho z nás totiž dovolená na Mácháči představovala to nejlepší, co jsme si mohli dopřát.
Zdroje:
