Článek
Doma ho máme všichni. Můžeme si koupit parfémovaný, s obrázky, recyklovaný nebo extra hebký. Toaletní papír dokonce někdy slouží jako žertovný dárek, to když jsou na něm vyobrazeni třeba politici nebo bankovky.
Starší ročníky si ale nejspíš pamatují doby, kdy tato základní hygienická pomůcka zdaleka nebyla takovou samozřejmostí, jako dnes. Nemusíme přitom zamířit v čase příliš daleko do minulosti, stačí zavzpomínat na socialismus.
Toaletní papír se v Evropě poprvé objevil v devatenáctém století, k čemuž došlo díky velkému rozvoji papíren. První toaleťáky ale rozhodně nevypadaly jako ty dnešní. Šlo o obdélníkové jednotlivé útržky, které se prodávaly v papírových balíčcích a jejich použití bylo pro otrlé. Byly totiž velmi hrubé.
Klouzavý toaleťák byl k vzteku
Podobné se používaly ještě ve dvacátém století, tedy i v socialistickém Československu. Archy toaletního papíru se kupovaly v krabičkách a jeho vlastnosti byly, kulantně řečeno, nepříliš praktické. Papír totiž při použití klouzal, takže není těžké si představit, jaké to mohlo mít následky, pokud člověk nebyl dostatečně šikovný.
V šedesátých letech přišla velká záchodová revoluce. Ve slovenském Harmanci totiž nový závod začal vyrábět ruličkový toaletní papír Harmasan s logem bílé labutě, který se mimochodem vyrábí dodnes. Všichni si jistě oddechli, ovšem bohužel ne na dlouho.
Potíž totiž byla v tom, že soudruzi se zhlédli v centrálně plánovaném hospodářství. Produkce toaletního papíru tak v některých etapách rozhodně neodpovídala reálné poptávce, což vedlo pro změnu k záchodové krizi.
Toaletní papír lidé dokonce kradli v práci
Poprvé se to stalo v roce 1967, což časově koresponduje s první krizí socialistického režimu. Lidé si tak museli dočasně opět vystačit se značně neoblíbeným skládaným toaletním papírem a mezi mládeží se začala šířit posměšná říkanka: „Chceš-li býti dobrým Čechem, vytírej si p…l mechem.“ Komunistická strana vyřešila situaci zakoupením nové výrobní linky, i tak ale čas od času došlo k tomu, že toaletní papír zkrátka chyběl.
V roce 1988, kdy se režim už začínal hroutit, se odehrála další krize toaletního papíru. Výrobní kapacity nestačily a peníze na nové závody ve státním rozpočtu chyběly. Sehnat se ruličky nedaly dokonce ani jako podpultové zboží, což svědčilo o tom, že situace je opravdu vážná.
Na řadu tak přišla stará dobrá československá improvizace. Lidé toaletní papír kradli ze záchodů v práci, nemocnicích nebo restauracích. Jakmile se v některé prodejně objevil, byli občané ochotni stát několik hodin ve frontě, jen aby se měli doma po vykonání potřeby čím očistit. Spousta z nich ale odešla s prázdnou.
Otírali si pozadí Rudým právem
Jako náhrada se používalo ledacos. Využití našly telefonní seznamy, staré školní sešity nebo papírové sáčky od pečiva. Ti cyničtější zkrátka použili na proužky nastříhané Rudé právo. A když bylo nejhůř, vždy se venku dal nasbírat onen v říkance zmiňovaný mech.
Nakonec tak komunistům nezbylo nic jiného, než zakoupit tři tisíce tun toaletního papíru v Jugoslávii, Rakousku a dokonce i Číny. Dovoz byl velice nákladný a na již tak dost pokulhávající státní rozpočet to mělo velmi neblahý vliv. Stabilizovat situaci se podařilo až krátce před revolucí, ale to už bylo pozdě.
Socialismus nakonec obrazně skončil přesně tam, kam lidé umisťují také toaletní papír.
Zdroje:
