Článek
Vnitřní hlas: neviditelný partner naší mysli
Každý z nás má svoji vlastní „vnitřní řeč“, tedy proud slov, který doprovází naše myšlení. Psycholog Lev Vygotskij už ve 30. letech 20. století tvrdil, že mluvení „v duchu“ je pokračováním dětského dialogu s okolím. Dítě si nejprve nahlas komentuje svět a svoji roli v něm („Teď to postavím sem“) a teprve později se tato řeč přesune dovnitř.
Z pohledu současné neurovědy je vnitřní hlas součástí tzv. „default mode network“ – mozkové sítě, která je aktivní, když nejsme zaměstnáni vnějším úkolem. Je to náš vnitřní režisér, který vypráví příběh o tom, kým jsme, co chceme a čeho se bojíme.
Studie potvrzují, že při vnitřní řeči se aktivují podobné oblasti mozku jako při skutečném mluvení.
Já versus Ty: proč někdo mluví v první a jiný ve druhé osobě
Způsob, jakým sami se sebou mluvíme, není náhodný. Výzkumy ukazují, že přepínání mezi „já“ a „ty“ odráží různé způsoby, jak se regulujeme, motivujeme a uklidňujeme.
- Vnitřní dialog v první osobě („Já to zvládnu“, „Musím se zklidnit“)
bývá spojený s bezprostřední zkušeností a emocí. Pomáhá, když potřebujeme být autentičtí, v kontaktu se svými pocity a dovolit si je naplno prožít. - Mluvení ve druhé osobě („Zvládneš to“, „Teď se zklidni“)
vytváří mírný odstup. Umožňuje nahlédnout na sebe z pozice podpůrného kouče či přítele. Studie Ethana Krosse (2014) ukázala, že lidé, kteří mluví sami se sebou v druhé osobě, dokážou lépe zvládat stres, zachovat si chladnou hlavu a hodnotit situaci s větším nadhledem.
Jinými slovy: když si řekneme „Já to zvládnu“, jsme uvnitř prožitku.
Když si řekneme „Zvládneš to“, mluvíme sami se sebou laskavě zvenčí – a právě to bývá nejúčinnější forma seberozhovoru.
Kolik lidí se sebou opravdu mluví?
Podle výzkumu z University of Nevada (2020) si 60–70 % lidí uvědomuje, že se sebou mluví běžně – alespoň několikrát denně.
U třetiny populace má pak tato vnitřní řeč podobu konverzace – často s více hlasy nebo v různých rolích.
Zhruba čtvrtina lidí má však slabě rozvinutý vnitřní dialog a spíše „myslí v obrazech“. Tito lidé často vnímají svět spíše vizuálně než slovně – typicky architekti, umělci nebo lidé s tzv. aphantasií, tedy neschopností vytvářet mentální obrazy.
Ticho v hlavě: jaké to je nemít vnitřní monolog
Zatímco většina z nás má v hlavě neutichající proud slov, existují i lidé, kteří žádný takový hlas neslyší. Popisují své myšlení jako „tiché“, založené spíše na obrazech, pocitech nebo abstraktních pojmech – bez vnitřního vyprávění.
Fenomén „tiché mysli“ ("quiet mind") se začal systematicky zkoumat teprve v posledním desetiletí. Lidé bez vnitřního monologu nepopisují, že by „přestali přemýšlet“ – jejich myšlení prostě neprobíhá ve slovech.
Zajímavé je, že tito lidé často lépe zvládají úkoly, které vyžadují prostorové nebo vizuální vnímání, ale naopak hůře si pamatují verbální instrukce či dialogy.
V psychologii se o nich někdy mluví jako o „tichých myslitelích“ – jejich mozek zpracovává informace jinou cestou, bez nutnosti vnitřního komentátora.
Pro nás ostatní, kteří máme v hlavě neustálý tok slov, je to těžko představitelné – ale pro ně je to přirozený, klidný způsob bytí. Jeden z respondentů takto zaměřené studie to popsal takto: „Nemám v hlavě žádný hlas. Vím, co si myslím, ale není to řečeno. Je to jen poznání.“
Když se vnitřní hlas obrátí proti nám
Vnitřní hlas může být naším nejlepším trenérem, ale i nejkrutějším kritikem.
Pokud má formu neustálého sebehodnocení nebo výčitek, může přispívat k úzkosti, depresím či nízkému sebevědomí.
Psychoterapie proto často učí, jak vnitřní hlas „přeladit“ – z trestajícího na podpůrný.
Pomáhá například mluvit k sobě jménem, nebo přepnout do druhé osoby, čímž získáme odstup a větší soucit sami k sobě.
Vnitřní řeč se dá trénovat
Vnitřní hlas není daný osudem. Můžeme ho vědomě měnit a kultivovat.
Mindfulness, kognitivní terapie nebo i obyčejné psaní deníku pomáhají přetvářet tón vnitřního dialogu. Například cílené a aktivní přepisování myšlenek z „Já to nikdy nedokážu“ na „Momentálně to neumím, ale můžu se to naučit“ má podle odborníků měřitelný vliv na emoce i mozkovou aktivitu spojenou se sebereflexí.
A jaký hlas zní ve vaší hlavě?
Anketa
Zdroje a literatura:
Alderson-Day, B., & Fernyhough, C. (2015). Inner speech: Development, cognitive functions, phenomenology, and neurobiology. Psychological Bulletin, 141(5), 931–965.
Beck, A. T. (1976). Cognitive Therapy and the Emotional Disorders. New York: International Universities Press.
Gilbert, P. (2010). Compassion Focused Therapy: Distinctive Features. Routledge.
Kross, E., & Ayduk, Ö. (2014). Self-distancing reduces emotional reactivity across different emotional events. Psychological Science, 25(7), 1307–1315.
Kross, E., & Ayduk, Ö. (2017). Self-talk as a regulatory mechanism: How you do it matters. Current Directions in Psychological Science, 26(6), 487–492.
Vygotsky, L. S. (1934/1986). Thought and Language. MIT Press.
University of Nevada (2020). Internal Monologue Prevalence Study. Department of Cognitive Science.
