„Andělíčkáře“ dělali i muži. Potraty a interrupční komise byly postrach

Nejprve si rychle projdeme aktuální situaci. Přesto, že z některých rádoby pomocných organizací vznešených jmen se do společnosti dostávají názory, že by se interrupce měly omezovat, protože jich je moc, pravdou zůstává, že zaprvé - ženy mají právo na to rozhodovat o svých těle samy, jak uznají za vhodné a zadruhé - provedených potratů je v současnosti desetkrát méně než například v 80. letech a jejich množství stále klesá. Z toho vyplývá, že interrupce v žádném případě nejsou něco, k čemu by ženy sahaly často a bez rozmyslu. Naopak.

Umělé přerušení těhotenství je něco, co ženy musí zvolit po velmi těžké a zralé úvaze, která už pro ně samé je velice nepříjemná a psychicky náročná.

Další důležitá zmínka před tím, než se ponoříme do historie, je fakt, že kriminalizace a zákaz potratů nezpůsobí to, že jich bude méně. Pouze jejich provádění přesune do ilegality a neprofesionálního, často i nebezpečného prostředí. Proto volání o jejich omezení nebo dokonce zrušení nemůže chtít nikdo, komu záleží na lidském zdraví.

Zpět ale do minulosti. V poválečném Československu byl přístup k interrupcím velice přísně regulovaný a tedy pro naprostou většinu žen takřka nedostupný. Provádět se mohl pouze v případě, že byl ohrožen život ženy nebo hrozilo závažné poškození plodu. Což bohužel skoro odpovídá současné potratové politice v Polsku. Není divu, že Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že Polsko zákazem potratů porušilo úmluvu o lidských právech.

V době, kdy rádi mluvíme o tom, jak jde společnost dopředu je myšlenka na Polsko více než trýznivá. Připomíná tak právě historickou dobu naší země, kdy ženy, které například „pouze“ otěhotněly neplánovaně, v tíživé životní situaci nebo v jinak nevhodnou dobu, měly na výběr jen ze dvou možností - buď porodit, nebo riskovat nebezpečný nelegální zákrok.

O tom, zda žena mohla podstoupit potrat, rozhodovaly takzvané interrupční komise, které byly zřízeny v roce 1962 a pro ženy znamenaly velice ponižující zkušenost. Seděli v nich lékaři, sociální pracovnice, ale i pouzí straníci a kádroví zástupci. Jejich náplní bylo zpovídat ženu z toho, jaké důvody ji vedou k interrupci. Ta tak musela mluvit o svých niterných pocitech a zážitcích, ať už se jednalo například o nepříznivou finanční situaci, nebo v nejhorším o násilný trestný čin. Všechno tohle si interrupční komise vyslechla, položila mnohdy necitlivé otázky a neodpustila si ani ponižující komentáře a pak blahosklonně vydala ženě verdikt.

Nejen pokud byl nesouhlasný, zoufalé ženy také často braly budoucnost do svých rukou. Ať už ze strachu z veřejné ostudy, tak například odsouzení okolí. Už samotné rozhodnutí o tom vůbec o interrupci žádat muselo být velice náročné, dotazy členů a členek potratové komise potom byly potupné až traumatizující. Mnoho žen v takové bezvýchodné situaci proto později zvolilo služby z nelegálních vod činnosti takzvaných andělíčkářů.

Nelegální potraty poskytovali ženy i muži, odborníci, lékaři, zdravotníci stojící mimo systém, ale také mnohdy i úplní laici. Vžilo se pro ně označení „andělíčkáři“. Fungovali zpravidla ve velice improvizovaných prostředích, výjimkou nebyly byty ani sklepy s nesterilními podmínkami, improvizovanými nástroji a chybějících hygienických standardů.

Z takové situace mnohdy na ženy číhalo velké nebezpečí v podobě závažných zdravotních komplikací, následné neplodnosti nebo v nejhorším případě úmrt. Z důvodu ilegality zákroku totiž odpadala možnost okamžitě přivolat lékařskou pomoc v případě komplikací bez rizika trestu. Bohužel tedy dlouhá léta převládala mocenská nadvláda a pocit, že stát může takto nebezpečně kontrolovat reprodukci a na straně žen potom hluboký strach, izolace a stigma.

Interrupční komise byly zrušeny až v roce 1986, kdy ženy přestaly mít povinnost žádat o povolení umělého přerušení těhotenství. Díky tomu má dnes právo na potrat každá žena, která o něj požádá, jestliže její těhotenství netrvalo déle než 12 týdnů.

I tak ale nemáme stále vyhráno. Protože přesto, že můžeme mít pocit, že moderní česká společnost už jde, co se reprodukčních práv týče, pouze dopředu, tmářské snahy ve směru omezování lidských práv se objevují až nebezpečně často. Nejhlasitěji pravděpodobně u hnutí tzv. Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život, které se snaží zaklínat pomocí žen, za vším je ale pouze dobře schovaná (a teď už ani ne schovaná) snaha o kontrolu žen. Není divu, že se proti jejich rádoby křesťanské snaze pomoci bližnímu naštěstí vymezilo mnoho církevních autorit.

I proto jsem toho názoru, že musíme dostat právo na interrupce do ústavy. Protože přístup k bezpečnému potratu je lidské právo.

Zdroje

Nařízení vlády č. 126/1962 Sb. o zřízení interrupčních komisí - e-sbirka.cz/sb/1962/126/1964-07-01?odkazId=4425141

RadioWave.cz - Ženy před komisí. Jak o interrupcích rozhodovali soudruzi? - https://wave.rozhlas.cz/zeny-pred-komisi-jak-o-interrupcich-rozhodovali-soudruzi-9428906

Wikipedie - Interrupce v Česku https://cs.wikipedia.org/wiki/Interrupce_v_%C4%8Cesku

Idnes.cz - Byly to nechutné baby, vzpomínaly na členky interrupčních komisí pamětnice https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/interupcni-komise-ceskoslovensko-potrat-zeny-pametnice-klara-fabianova.A241223_082012_ostrava-zpravy_dmk

iRozhlas.cz - Interrupcí je desetkrát méně, důvodem je lepší prevence, hodnotí socioložka

Amnesty.cz - Základní fakta o potratech, která by měl znát každý