Rozchod, který končí smrtí. Proč musíme femicidy začít brát vážně

Dnešní článek opravdu nebude lehký. Bude totiž pojednávat o něčem, co jsme stále ještě někteří schopni považovat za „zločin z lásky“. Jedná se přitom pouze a jednoduše o chladnokrevné vraždy žen z jednoho jediného důvodu.

Že jsou ženy.

Smrtící násilí zůstává převážně násilím páchaným muži. A to vůči jiným mužům i vůči ženám. Femicida, neboli vražda ženy, která je často důsledkem partnerského či jiného násilí, rozchodu, nebo v rozvojových zemích otázka „cti“ ze strany otce nebo bratra ženy. Tragické, barbarské, zaostalé a trestuhodné chování, které nemá mít v moderní společnosti absolutně žádné místo.

A přestože je člověku skoro až stydno psát o něčem, co už dávno mělo být vymýceno, bohužel v našich „vyspělých“ společnostech femicidy také velmi dobře známe.

Jen je zatím ještě ne vždy nazýváme pravými jmény.

Zpravidla se typově jedná o případy, kdy manžel nebo přítel „neunese“, že se chce žena s mužem rozejít a než aby byla s někým jiným, zabije ji. Jedná se proto nejen dle definic o „nejzávažnější formu ženské diskriminace“. Dříve se pro takové případy vžilo označení „zločin z vášně“ nebo „zločin z lásky“. Zásadně ale takový popis nedosahuje závažnosti tématu, o kterém je řeč.

Naopak se jedná o markantní bagatelizaci vražd žen.

Vražda totiž není žádný zločin z lásky, ani to není o nějakém přebujelém egu, které by snad muži měli vyšší, a proto je nad tím třeba trochu přimhouřit oko - vražda z lásky přece. Je to o nemocné společnosti a o tom, že muži mají pocit, že stojí nad ženami, že ženy jsou jejich majetek a že muži mají právo rozhodovat a ženy naopak nemají právo na to, rozhodnout se, jak se svým vlastním životem naloží. Více doporučuji k přečtení například v článku Seznam Zpráv - Ona tě opustí, ty ji zabiješ.

Tohle téma ve mně vzbuzuje velice silné emoce. Jak je možné, že se tohle ve 21. století stále děje? Ve vyspělém světě? Ve světě vůbec? Jak to, že ženy nedokážeme chránit? Jak to, že si každý další den přečteme nový článek ve zprávách o tom, jak muž zavraždil svoji partnerku, pokrčíme nad tím rameny a jdeme dál? Jak to, že ti, kteří se pasují do těch největších ochránců světa, jsou nakonec většinově vrahy žen?

Někteří by možná přispěchali s otázkou, kde jsou příklady situací, kdy žena zavraždí muže. Pojďme se tedy podívat na statistiky násilných trestných činů obecně.

Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) a OSN páchají muži naprostou většinou vražd celkově, konkrétně tvoří muži 90 % pachatelů vražd na světě. Podle nejnovějších statistik pak tvoří většinu obětí muži, přibližně 320 - 360 tisíc mužů zemře rukou muže, což je 65-72 % obětí všech vražd.

Zbytek procent připadá na ženy. Nejčastěji ženy umírají rukou muže, a to v 85-90 % (přibližně je to 85 tisíc žen ročně). Oproti tomu muži zabití ženami tvoří výrazně menší skupinu, odhadem kolem 20–30 tisíc ročně (což je přibližně 4–6 % všech obětí vražd na světě celkově). Tedy znovu - muži jsou z 90 % pachatelé toho nejhoršího zločinu na světě.

Neplakej, nechovej se jako holka, vzmuž se. Pokud vám přijde, že tohle jsou velmi známé věty, které jste v mládí slýchali, nebudete jediní. Většinou se těmto radám zpětně smějeme a víme, že nebyly tak úplně ideální. Málo ale víme, že tyto rádoby „neškodné“ věty napáchaly na polovině společnosti obrovské poškození.

Pokud totiž emoce nepropouštíme ven, nikam neodejdou. A kumulují se. Mohou v závislosti na tom pak u poloviny populace způsobit to, že se nedokážou vyjádřit jinak než vztekem. Kam taková situace potom vede, se nemusíme snažit dlouze dopátrávat…

Přitom emoce máme všichni a všichni bychom měli mít prostor na to projevit jejich pestrou paletu. Radost, vztek, ale i smutek. Víme ale také, že naší společností je u žen více tolerovaný pláč a vztek méně a u mužů naopak.

Zajímavý je k tomuto tématu příklad jedné africké společnosti, kde kmen vedou ženy. Nejen, že jsou tam všichni zvyklí více komunikovat, více se objímat a projevovat emoce, ale také tam takřka neexistuje násilí. Zajímavé? Rozhodně. V kontextu toho, co už víme, to ale není tak překvapivé.

Zpět ale k femicidám. Ačkoli máme pocit, že násilí pochází z neznámých míst, bohužel se ukazuje, že největší nebezpečí na ženy číhá u nich doma. Podle dat OSN femicid přibylo a rukou partnera nebo otce ve světě zemřelo více žen než v předchozích letech. Nešťastné statistiky tak říkají, že největší nebezpečí často nepochází z nějakého tmavého parku od neznámého pachatele.

Nejvíce hrozí ublížení od nejbližšího člověka a to typické od mužského partnera nebo blízkého mužského člena rodiny. Pokud bychom chtěli tuto hrůzu vyčíslit, tak každých deset minut zemře na světě žena rukou partnera, nebo rodiny.

V takovou chvíli by se možná někteří rádi tázali na to, proč ženy s takovými muži, kteří už dříve vykazovali násilné chování, zůstávají? Přece to měly tušit? Přece nemohly být tak naivní? Psychologicky se ovšem nejedná o nic šokujícího. Mluvili bychom o obranném mechanismu s názvem popření.

Pokud někoho máme rádi, mnoho věcí mu promineme, doufáme, že už to znovu neudělá, bojíme se, že pokud chování opravdu označíme jako násilné, tak zaprvé se vůči nám partner potom začne chovat ještě hůř, zadruhé tím zdánlivě převezmeme hanbu na sebe (přitom to tak samozřejmě není, za násilí vždy může pouze a jedině násilník), zatřetí - co by tomu řeklo okolí a začtvrté - v podstatě uznáme, že jsme delší dobu žili s násilným člověkem.

V Česku kategorii femicid zatím v žádných oficiálních statistikách nenajdeme. Tyto vraždy jsou tak běžně řazené do „kategorie vražd motivovaných osobními vztahy“. Už to samo o sobě bagatelizuje závažnost věci. Pokud navíc nějaká žena vyjde s tím, že jí její partner ubližoval, velice dobře víme, co ze strany společnosti přijde. Rady, proč neodešla dříve.

Odejít je přitom, jak ukazují oficiální data neziskových organizací pomáhajícím napadeným ženám, mnohem složitější. Násilník totiž často funguje v cyklu, kdy se střídají a opakují momenty klidu, usmíření, omluv a slibů s těmi násilnými.

Bohužel velice známým příkladem femicidy, je vražda spisovatelky Simony Monyové. Ta nyní, vzhledem k premiéře nového seriálu, získává novou pozornost a debata o domácím násilí se rozjíždí nanovo. A z velmi dobrého důvodu. Naše společnost není zdravá. Není zdravá, pokud vraždí ženy a dívky jen proto, že se s partnerem chtějí rozejít.

Dalším nedávným příkladem femicidy je vražda dívky v Pardubicích, kterou zabil její spolužák. A to proto, jak citovalo okolí obou, že se s ním rozešla. Přečtěte si to prosím několikrát, ať se můžeme zamyslet nad tragičností a významem celé události.

„Jde o kluka ze čtvrtého ročníku, pobodal holku z druhého, která se s ním rozešla,“ řekl Novinkám svědek.

O zjemňování zločinu vraždy jsme už na začátku článku mluvili. Do diskuze pod článkem ovšem přispěchali odborníci na vztahy a jali se celou situaci (byť věřím, že i nevědomě, mnoho z nás funguje automaticky a ne vždy si připouští, co danými slovy společnosti sděluje) zlehčovat. Pár jich zde budu citovat:

„Hrozné pro obě rodiny. Kluk vzal úplně zbytečně život mladé holce“ - Vzal život? Zavraždil ji. A zbytečně? Ono to je někdy jinak?

„Chlapec byl zklamaný láskou, je to nepředstavitelné“ - To je snad zcela bezpředmětné, zda byl kdokoli zklamaný čímkoli. Není možné vraždit lidi (a tady by to mohlo zůstat, ale jdeme dál) proto, že jsem „zklamaný láskou“. Abychom ale byli fér, do diskuze přispěchal jiný uživatel, který tomu prvnímu tento eufemismus velice zkritizoval. A poslední:

„To vypadá na duševní nemoc nebo nepříčetnost.“ - Není to duševní nemoc a není to nepříčetnost, v naprosté většině případů vražd žen jsou daní muži posléze „klasifikováni“ jako duševně zdraví a zcela bez jakékoli psychotické poruchy. Co s tím tedy budeme dělat? Začneme konečně pracovat s emocemi mužů, aby neubližovali celému světu?

Doporučuji k tomuto tématu britský seriál Adolescent. Tam hlavní hrdina funguje na velmi podobném principu. Británie se takový seriál rozhodla natočit z jediného důvodu - potýká se se vzrůstajícím násilím ze strany mladých mužů na ženách.

Bohužel nyní jasně vidíme, že femicida není „rodinná tragédie“ ani „zločin z vášně“. Jedná se o zásadní společenský problém, který je třeba jasně pojmenovat a označovat. Protože jedině tak můžeme řešit vzdělávání, prevenci a hlavně práci s násilím. Je totiž třeba učit všechny (nejen děti) zacházet s emocemi, odmítnutím a mocí. Ve chvíli, dokud je ještě čas.

My všichni potom můžeme přispět tím, že budeme o problému mluvit a budeme aktivně vystupovat, pokud se nám nebude líbit, jak se někdo k někomu jinému chová. A jak bylo skvěle řečeno ve článku na iDnes.cz: „Dokud budeme vraždy žen nazývat tragédiemi z lásky, budeme dál přehlížet, co skutečně jsou: násilným odebráním života člověku, který se rozhodl odejít, odmítnout nebo žít po svém.“

Pokud zažíváte vy nebo někdo ve vašem okolí jakoukoli formu násilí nebo jen potřebujete poradit, neváhejte se obrátit na některou z pomáhajících organizací jako je ProFem, Rosa Centrum nebo Bílý kruh bezpečí.

Člověk není nikdy sám.

Další zdroje:

Seznam Zprávy – Žena partnera vyprovokuje? Domácí násilí v Česku je skryté za stereotypy - https://www.seznamzpravy.cz/clanek/fakta-zena-partnera-vyprovokuje-domaci-nasili-v-cesku-je-skryte-za-stereotypy-183380

Novinky.cz – Dívka z Pardubic, kterou pobodal spolužák, zemřela - https://www.novinky.cz/clanek/krimi-pobodana-divka-z-pardubic-zemrela-40579323

UN Women – Femicides in 2024: Global Estimates of Intimate Partner/Family Member Femicides - https://www.unwomen.org/en/digital-library/publications/2025/11/femicides-in-2024-global-estimates-of-intimate-partner-family-member-femicides

Novinky.cz – Tři chlapci v Británii znásilnili dvě dívky. Zůstali na svobodě a soud je ještě pochválil za chování - https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-tri-chlapci-v-britanii-znasilnili-dve-divky-zustali-na-svobode-a-soud-je-jeste-pochvalil-za-chovani-40579837

Page Not Found – Kamarádky, které chci znásilnit. O čem si dopisují muži, když se nikdo nedívá - https://pagenotfound.cz/clanek/kamaradky-ktere-chci-znasilnit-o-cem-si-dopisuji-muzi-kdyz-se-nikdo-nediva