Článek
A je jich celá řada. Od těch, kteří by trestali i za nejmenší provinění až po ty, jež podmiňují fyzickými tresty „kvalitní, důslednou“ výchovu. Přece, co by z těch floutků vyrostlo, kdybychom jim neukázali hranice? Jenže hranice se mohou vymezit mnoha způsoby.
A tělesný trest do zdravého vymezení hranic zkrátka nepatří.
Měl dostat výprask a byl by klid
V Česku stále někteří razí názor, že tělesné tresty jsou správně. Zejména lidé rádi přivřou oči nad tzv. výchovným pohlavkem, který je pro většinu zcela v normě. Jiní (a možná i ti stejní) tělesnými tresty zase podmiňují „zdravý vývoj“, protože jim přijde, že pokud rodič nezasáhne, budou si děti růst jako dříví v lese.
To je ta výchova. Nekřičet na nikoho, neplácat děti, chovat se k nim skoro jak k sobě rovným a nic jim nezakazovat. Pak se nesmíme divit, že je mladá generace taková, jaká je!
Tohle je jen příklad komentáře, které se u provinění dětí pravidelně objevují. Také jste někdy takovou narážku nebo nějakou její obměnu v minulosti zaslechli? Nebo jste jí přímo použili? Co když vám ale řeknu, že dětem prokazatelně ubližuje nedostatek lásky, porozumění a přemíra izolace?
Fyzické tresty ničemu nepomohou
Proč děti fyzicky trestáme? Většinou se bohužel jedná o nezvládnutí našich emocí, ačkoli se to pokaždé snažíme jakkoli jinak bagatelizovat. „Přece jsem musel/a zasáhnout, když dítě běželo do vozovky!“ Jistě, ale následným plácnutím jste jen dal/a průchod svým emocím, svému naštvání.
Kromě toho, neexistuje žádný výzkum (a to si prosím přečtěte znovu), který by dokazoval pozitivní funkčnost tělesných trestů. Naopak se ukazuje, že nemají žádný výchovný charakter. Pokud tedy jako výchovu neberete to, že chcete fakt, že jste jako malí byli biti reprodukovat dál na své a jejich děti.
Ještě jednou si prosím uvědomme - pokud nijak my sami neregulujeme emoce, fyzicky trestáme a nejsme schopni se omluvit, jaké děti vychováváme? Ty, které jsou zmatené, ponížené, plné strachy.
A navíc dítě začínáme učit, že násilí je normální.
A ono není.
Trestání rukou vede k násilí
Můžeme se dokola bavit o tom, jak jsou fyzické tresty neefektivní a jak vlastně vedou pouze k ponížení a ublížení malému člověku. Co je však ještě horší je fakt, že mnozí ti, kteří byli v dětství trestáni, vnímají fyzické tresty jako něco přirozeného, něco, co mohou použít, když bude třeba. Případně poté mohou vyrůst ve frustrované a násilné osoby, které mají sklony k tomu, ubližovat ostatním, domácí násilí nevyjímaje. Jak konkrétně zmiňují odborníci z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy:
Více k fyzickým trestům inklinují rodiče, kteří byli sami jako děti trestáni.
Tohle mně osobně přijde jako absolutně nejděsivější, protože dopad takového jednání se dále reprodukuje a dále ubližuje. A mimoto takovému trestání dítě ani (ačkoli by někteří tvrdili opak) dle psychologů nerozumí.
Do budoucna si prostě a jednoduše budeme muset připustit, že fyzické tresty nefungují.
Postoj trestajících se mění
Frustrace a naštvání pečujících jsou často pochopitelné, trestání dětí už ale konečně začíná být něco, co je mimo výchovnou normu. Dle výzkumů se také ukazuje, že probíhá proměna i v české společnosti. Dávno tomu, co tělesné tresty připadaly normální skoro každému. Snad se již brzy zařadíme po bok například severských států, jejichž občané mají na tělesné tresty jasný názor. V tomto ohledu mě již velmi dávno zaujal rozhovor s českou modelkou Jitkou Nováčkovou, která má za manžela Fina Tima Sparve. Rozhovor byl na téma manželství a tělesných trestů dětí. A světe div se, Finům naše výchovná facka normální opravdu nepřijde:
Když jsem byla těhotná, tak jsem s ním otevřela otázku „výstražného“ plácnutí přes zadek nebo ručičku. Řekla jsem mu, že bych se k tomu uchýlila jen v momentě, kdyby byla dcera opravdu v nebezpečí. A on úplně ztichl. Začala jsem mu vysvětlovat, že ji jen lehce plácnu, aby pochopila, že se to nedělá, a on mi odpověděl, že na jeho dítě ruku nikdo nevztáhne.
Jitka Nováčková tedy i díky manželovi pochopila, že vztáhnout ruku na dítě, dát mu tzv. přes zadek nebo přes ruku, může připadat normální nám, ale moderní společnost to vidí jako něco zcela nemyslitelného. A my všichni nyní máme možnost naše zažité vzorce přehodnotit.
Takže je česká výchova jiná?
Zatím zdá se ano. Ale díky snaze mnoha organizací se tohle velmi rychle mění. Protože ano, my možná vyrůstáme v tom, že je přece úplně normální, že někomu někdy „ujede ruka“. Normální to ale není. Stejně jako ve výše zmíněném rozhovoru ale pro změnu potřebujeme vzory. A ty teď v české společnosti jsou potřeba víc než kdy jindy.
Není normální, že někomu „ujede ruka“.
Rodiče potřebují návod
Je skvělé, že fyzické trestání dětí bude nově nepřípustné. Ruku v ruce je ale myslím třeba, abychom rodičům dali návod, jak jednat v situacích, kdy na dítě nic neplatí, potřebuji reagovat rychle, nebo je vztek dítěte „za hranou únosnosti“. To, kde každý tuto hranu má, je podle mě jeden z klíčů pochopení, že neselhává dítě. Protože to ještě ve svém věku neumí emoce regulovat tak, jako bychom to měli umět my.
Zásadní cestou pro vymezení hranic a naučení dětí pravidlům (a to je na obsáhlejší a další článek) je samozřejmě důslednost, tedy to, aby následky nevhodného chování (pravidla, která se dodrží) děti pochopily a pocítily, že respektovat pravidla je třeba. Díky tomu budujeme empatii, důvěru a bezpečí. Bez tělesných trestů.
A to prosím ve vztazích chtějme.
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/bit-ci-nebit-vychovna-facka-nedava-diteti-smysl-doma-se-melo-citit-bezpecne-rika_2507020600_lar
