Článek
Z jedné strany přichází zprávy o tom, jak jsme v Česku na chvostu Evropy, co se porodnosti týče, druhým dechem se nepřekvapivě dozvídáme, že bydlení je u nás nejdražší v Evropě. Není proto divu, že mnoho osob rodičovství odkládá, jelikož spolehlivé a dlouhodobě udržitelné (a to je důležité) bydlení je jednoduše takový luxus, který si mnoho obyčejných smrtelníků prostě nemůže dovolit. A pokud může, pravděpodobně zase bude řešit nemožnost flexibilních úvazků, nebo třeba nepřátelskou společnost, která ho v MHD vyškolí velmi pregnantně o tom, co je a není možné.
Pojďme si to ale celé rozebrat jedno po druhém.
Porodnost v Česku klesá dál
Tradiční zpráva, kterou si můžeme přečíst v českých médiích, je to, že pokles porodnosti je u nás alarmující, lidé rodiny skutečně nezakládají a dle vývoje ani zakládat nebudou. V tuto chvíli se dokonce jedná o stejně intenzivní pokles porodnosti, jaký jsme v naší kotlině zažili v 90. letech. Když se ale zamyslíme nad tím, nakolik přátelské je naše prostředí pro rodiny s dětmi, diví se někdo tomuto vývoji?
Některé developerské projekty cenově působí, jako když si z nás někdo dělá legraci.
V Česku se nám nebydlí dobře
Bydlení je úplně základní předpoklad pro to, aby lidé chtěli na svět přivést dítě. Bezpečné prostředí, se kterým můžu počítat, je přímo úměrné tomu, že mám potom snahu a energii řešit další věci a změny. A zatímco například ve Finsku si lidé mohou koupit byt v průměru už za 8 ročních platů, v Česku je jich potřeba 13. A to není úplně ideální situace na zvažování koupě nemovitosti. Kromě toho, například v Praze rostou ceny bytů vůbec nejrychleji v Evropě. Jistě, Praha je historické město, jedno z nejkrásnějších na světě. Usídlit se tam tedy znamená privilegium, nikoli nárok. Ani tak ale nedává smysl, aby developerské projekty působily ve spojitosti s českými mzdami tak, jakože si z nás někdo nutně musí dělat legraci.
Chcete pracovat a máte děti? Zapomeňte
Jestliže máte to štěstí, a rukou osudu, nebo svou vlastní se vám podařilo sehnat spolehlivé bydlení, ve kterém už můžete uvažovat o založení rodiny, ještě bohužel stále nemáte tak úplně vyhráno. Pokud se totiž skutečně stanete rodičem a začnete posléze řešit možnosti výdělku, můžete se ze zlou potázat. A mladí lidé to vědí.
Pracovní možnosti, které rodiče (v tuto chvíli hlavně matky, které s dětmi doma zůstávají v naprosté většině případů kvůli předchozím nižším výdělkům, což je bohužel napojené zase na další předsudky a historický vývoj) potřebují pro to, aby se mohli vrátit do pracovního procesu a zároveň se u toho mohli starat o děti, prostě najednou nejsou. Částečné a jiné flexibilní úvazky bývají žhavé zboží, vzývané lidmi skoro pořád, kariérní realita je potom ale odlišná a na trhu práce aby je člověk pohledal. A samozřejmě, pokud nakrásně seženete třeba sdílené pracovní místo, těžko se vám do něj bude odcházet, pokud ve vašem okolí chybí školky či jiná předškolní péče.
Kolik procent žen je ve vedení země?
Zdá se, že poměrně velkou měrou do této situace vstupuje fakt, že v Česku se podílí na vedení země v tuto chvíli pouhých 12,4 % žen. Pro zajímavost - za vlády Miloše Zemana nebo Václava Klause byl podíl žen ve vládě celých 0 %. Proč ženy nejdou do politiky? Jedná se o začarovaný kruh plný omezení, urážek ve veřejném prostoru, kterým ženy čelí mnohem častěji než muži, a mimoto jim škodí také předpoklad, že to jsou ony, kdo se musí postarat zásadní měrou o chod domácnosti, tedy poté pracují na dvě celé směny. Směna v práci, směna doma. Pokud se k tomu přidají nekonečné hodiny ve Sněmovně prodlužované nesmyslným politickým obstruováním, rodinný život začne trpět nejen u žen. Zpět ale k obsazení v politice - z převážně mužského zastoupení vyplývá také jednostranný pohled na věc.
Jistě, pro muže jsou školky možná nezajímavá oblast, která se jich až tolik netýká. Netýká se jich ale jenom proto, že mohou mít od žen servis. Pokud by i muži (kteří vládnou této zemi) více odváděli děti do škol a školek, uvědomili by si každodennost matek a také to, nakolik tristní celá tahle situace je. Uvědomili by si, že se v podstatě neshoduje otevírací doba a možnost odvezení a poté vyzvednutí dětí ze školek s pracovní dobou rodičů (matek). Ale co, žena si to v práci nějak zařídí, koneckonců, očekává se to od ní. Muže se na pohovoru nezeptají, jestli má děti, či je plánuje. Může proto tenhle problém odložit na příště, teď je přeci krize.
Takže na nikdy.
Rodiny s dětmi nejsou vítány
Pokud bychom se na situaci podívali bez růžových brýlí, museli bychom dokonce říci, že na rodiče s dětmi (nejčastěji jsou ve společnosti matky s dětmi) se v Česku díváme skrz prsty. Jak totiž vypadá situace, co se žen a otázek o mateřství týče? Nejenže otázka: „Kdy plánujete děti?“ se zdá mnohým normální a vůbec jim nepřijde vlezlá a nevhodná, nejenže ženy čelí těmto otázkám mnohem častěji a v místech, kde je to absolutně irelevantní (což je v podstatě skoro všude kromě lékaře), ale to zvláštní se děje tehdy, pokud žena skutečně nakonec otěhotní. Ve chvíli, kdy je těhotná, dočká se milých (často opět nechtěných) komentářů, rad, úsměvů, pochval. To stejné se děje ještě ve chvíli, kdy se děťátko narodí, je malinké a nevydává zatím příliš mnoho razivých zvuků.
Běda ale tomu, jehož dítě se začne projevovat a vyrůstat. Miminko brečí? Hlasitě se směje? Takové my ale ve společnosti nechceme. Do restaurace vchází matka nebo otec s dětmi? No, to mě podržte, snad si nesednou vedle mě…
Podpora ve společnosti zde obecně chybí, na ulici či jinde vás neznámý člověk spíše okřikne, než že by vám podal pomocnou ruku. Ve městech musíte překonávat překážky s kočárkem, protože opravdu nejsme Barcelona, která je přívětivá k lidem s omezenou pohyblivostí, lidem na kolech a lidem s kočárky…
Pokud bychom chtěli do kavárny, možná narazíme na sdělení, že děti tam dokonce nepatří, počkejte si rodičové na společenský život, až vyrostou, zatím přece můžete být kdekoli jinde, třeba na hřišti. Pokud jsou vám tyto situace povědomé, nikdo se nebude divit.
Bohužel se totiž zdá, že takové uvažování je v Česku norma.
Co z toho vyplývá? Rodiny s dětmi v Česku nejsou vítány a česká rodina, řečeno tvrdě, kolabuje. Dle dat, dle zmínek v médiích, dle všeho. Mít dítě je výsada. Finanční, časová. Je to možnost, na kterou ne každý z různých důvodů dosáhne. Otázka na nás ale zní, co s touto situací hodláme jako voliči dělat? Pokud nechceme přímo vyjít do ulic, což je legitimní nástroj odporu v mnoha zemích moderního Západu, máme další možnosti. Hlavní je volit strany, které jsou prorodinné (ovšem ne pouze falešně prorodinné s proklamacemi typu: „Musíme rozrodit české maminky“) a strany, které vědí, že pro větší porodnost nestačí vyšší příspěvky, ale nutností je přátelštější prostředí, dostatek školek a dalšího hlídání, nebo třeba opravdová podpora částečných a flexibilních pracovních úvazků.
A teď ještě jeden disclaimer: Já absolutně chápu, že geopolitická situace je nejkritičtější od druhé světové války, chápu a beze zbytku souhlasím s tím, že je nutné, aby Česko a Evropa zbrojila a bránila se ruským agresorům, kteří své choutky pokořit Evropskou unii nijak neskrývají a už nyní proti Evropě vyvolali hybridní a informační válku. Čemu ale nerozumím, je to, že jsme české rodiny skutečně (a to nikoli nově, tahle politika trvá dlouhá léta) odstavili a zatím zanechali na úplně poslední koleji. Lidé se nebudou do rodičovství hrnout tehdy, pokud je budou čekat omezení, represe a nepřátelská společnost, která pak mladé rodiče sice nutí, aby svou rodinu uživili, už jim ale nedá částečné úvazky, protože by to příliš komplikované. Lidé, a to beru i podle sebe, musí cítit, že rodiny s malými dětmi nejsou ostatními viděny jako nutné a velice obtěžující zlo, ale naopak jako něco, co je základ fungujícího, prosperujícího a spolehlivého státu.
Jinak bychom tu také mohli zůstat sedět s muži politiky, ale bez rodin s dětmi.
Anketa
Zdroj:
