Článek
Na důchody prý nejsou peníze. Kdo za to může?
Demografická křivka české společnosti prý není utěšující. Nerodí se dostatek dětí a v důsledku toho začíná být tématem, kolik peněz si jako vyspělý stát můžeme dovolit posílat na důchody. Nyní „vydělávají“ na jednoho důchodce dva pracující, do budoucna má být situace ještě složitější. Otázka ale není v tom, proč se posílá na důchody tolik peněz, ale proč je rodinná politika v Česku na poslední koleji.
Důchody, věc veřejná
Důchody se řeší v televizi, v online médiích, v offline tisku. Stále dokola se z úst mnoha odborníků dozvídáme, že situace je neudržitelná, že důchodový věk se musí zvyšovat, že bude třeba utáhnout si opasky. Ale opravdu si mají utahovat opasky ti, kteří vystavěli naši zemi? Jejich problém není to, že český stát bohužel neumí hospodařit s financemi, investicemi a podporami. O tom si ale řekneme později. Nyní mně dovolte zmínku ještě o jedné věci.
Nerozumím příliš tomu, proč se ve společnosti vytváří (za mě v realitě neexistující) příkop mezi seniory a juniory. Proč někteří dělají dojem, že důchodci si žijí nad poměry a že chudáci mladí na ně budou muset vydělávat? Proč nás staví proti sobě? Tohle není náš problém. Proč tohle neřeší odborné společnosti, experti na důchodovou reformu, lidé ve vládě, statistici - a to bokem? Proč to máme každou chvíli poslouchat v Otázkách Václava Moravce, proč se máme naštvávat spolu s nimi nad tím, že oni situaci nezvládli, nevyřešili - a to už několik volebních období v řadě? Vždyť všechny vlády si bájnou důchodovou reformu předávájí jako horký brambor a shazují vinu na předešlá vedení.
Proč se máme naštvávat spolu s odborníky na důchodovou reformu ohledně toho, že oni nezajistili našemu státu dost peněz?
Stále dokola se řeší, kolik peněz se dává na důchody - moje otázka ale je, proč je tohle veřejné téma. Funkčnější by bylo, kdyby odborníci pracovali intenzivně, klidně v ústraní, a nerozdmýchávali vášně společnosti prázdnými vystoupeními v médiích. Mně mrzí, že jsou naštvaní, že je problém velký. Mrzí mě, že na jednoho důchodce vydělávají už jen dva pracující. Ale můj problém to není. Já tuto společnost nespravuji. Ani ti mladí a ani důchodci. Chtělo by se dokonce říci - Tak nás nechte na pokoji a pracujte.
Na špatnou rodinnou politiku doplácí celá společnost
„Problém“ jménem nedostatečné finance na důchody má totiž jedno jasné řešení: Komplexní a funkční podpora rodinné politiky. To, že rodinná politika není v Česku prioritou, vidíme jasně. Konkrétně se nám tato laxnost zcela zřetelně propisuje do nízké porodnosti mladých generací. Je to překvapivé? Nikoli. Absence dostupného bydlení, neúnosně drahé hypotéky i nájmy, laxní podpora flexibilních úvazků a nulový zájem o rozšiřování předškolní péče. Jinými slovy - jak mohou mít lidé děti, když nemají kde bydlet, nemají kde si na částečném úvazku vydělat peníze a nemají kam na pár hodin „přesunout“ své ratolesti, aby potom na ten částečný úvazek do práce vůbec mohli dorazit. Naše ženy „nerozrodíme“ (což je oblíbený a za mě tragikomický termín reálně použitý našimi politiky) tím, že jim dáme vyšší rodičovský příspěvek. Rodiče potřebují podporu systému, který je z normálního života nevyloučí.
Politici by si mohli vzít příklad například ze severní Evropy, kde je snaha o to, aby dokonce oba rodiče mohli reálně a v klidu fungovat, doma i v práci. Jak? Rodičovský příspěvek dostanou pouze v tom případě, pokud se muž se ženou v polovině období při péči o dítě vystřídají. Zůstat doma s dítětem stále může zůstat pouze jeden z páru, v takovém případě už ale nedostane plnou částku, ale pouze částku poloviční. A funguje to.
Takže ještě jednou - vytváření příkopů mezi starými a mladými republiku dopředu neposune, zvýšený rodičovský příspěvek rodinu nespasí. Pravidelná a systémová podpora ale samozřejmě ano.
Do důchodu půjdou všichni. Ti šťastnější
Pokud se tedy někdy budeme chtít znovu dohadovat o tom, kolik peněz jde na důchody, vzpomeňme si na to, že chybějící peníze ve státní kase nejsou problém důchodců. Ani nás mladých. Senioři vybudovali naši zem, a místo uměle vyvolávaných konfliktů bychom se měli snažit tohle pochopit. Všichni jsme nakonec stejní a každý z nás jednou půjde do důchodu. Tedy každý z nás, který bude mít to štěstí.
Zapomeňme proto na bojůvky, věnujme si navzájem trochu jiného a intenzivnějšího naslouchání a času, a chtějme po našich politických zástupcích, aby „problém jménem důchodová reforma“ řešili namísto nás oni. Protože je to jejich práce.
Zdroje:
