Článek
Už několikrát mě v Česku (a hlavně v Praze) překvapila jedna věc. Když se spustí zelená na přechodu, většinou trvá na frekventovaných úsecích maximálně pět vteřin.
Svítí zelená, tak honem!
V Česku je většinou zvykem křečovitě čekat na zelenou, a při jejím rozsvícení se na semaforu okamžitě naskočit do vozovky. Mnozí z nás dokonce vědomě či nevědomě soutěží tak trochu s ostatními, kdo zelenou zahlédne jako první a kdo také pak jako první přes silnici vykročí. Jistě, nic jiného nám ani nezbývá, kdo chvíli váhá, nestihne už na přechod vstoupit a musí čekat na další kolo. A nebo riskovat, že doběhne ostatní, ale provázet ho bude zvuk jednoho nebo více klaksonů. Na pohyb ve vozovce už v té chvíli prostě dle některých už pak totiž nemáme právo. Přitom, pozor, pravidla signalizace pro chodce jasně říkají, že lidé naopak mají právo přecházení dokončit v tzv. vyklizovací době i tehdy, kdy se na semaforu pro chodce rozsvítí červená.
Tolik tedy k tomu, když někdo na někoho ještě při přecházení začne troubit.
Dle slov Barbory Liškové z Technické správy komunikací pro iDnes, musí zelená trvat alespoň pět vteřin a řidiči aut by neměli ani posunky, ani klaksony chodce jemně řečeno „povzbuzovat“. Prý je zelená nastavená tak, aby měl každý člověk šanci přejít přechod celý a v klidu. Nad tím se ale v současné době skutečně musí většina (nejen) Pražáků pousmát.
Poskakování, někdy skoro až omluvné popoběhnutí přes přechod. To je norma na českých přechodech.
Normou je i tzv. omluvné přebíhání
Co se zde stane ve chvíli, kdy na semaforu padne zelená pro chodce? Zpravidla budeme svědky hromadného nasunutí se na přechod, součástí je často dokonce i takové rychlé, někdy skoro až omluvné popoběhnutí, poskakování a přebíhání, byť ještě na zelenou. Jakoby chodci neměli právo na to, pohybovat se skrze město ani, když padne zelená. Přitom, a to je rychlá řečnická otázka, města a lidi jsou zde o něco déle než povozy, vozy a automobily. Jak je tedy možné, že my, jako lidi, máme ustupovat autům, nejen co se týče rychlosti vyklizení vozovky?
Co lidé s omezenou hybností?
Tohle celé mi nedá spát hlavně z toho důvodu, že tím, že všichni tolerujeme pětivteřinové přecházení přechodů pro chodce, nenápadně (i nápadně) vyčleňujeme určité skupiny. Lidi s omezenou hybností, hendikepované, rodiny s malými dětmi a s kočárky… Jistě, vyčleňujeme je jakoby nepřímo, často taky proto, že máme svých starostí dost a nějaká zelená na přechodu nám opravdu může být takříkajíc volná. Je to ale ten správný přístup
Zamýšlím se nad tím, jak se asi starším lidem bude chtít chodit přes přechod, když vědí, že minimálně půlku času půjdou po červené, protože celou zelenou prostě nestihnou, a popoběhnout, jako ostatní, už prostě nezvládnou. Bude jim příjemné, že všechna auta (což znamená většinou pár řidičů, jelikož auta vůbec nejezdí plná) čekají a pozorují je, až přejdou? Nebo se jim do takové situace vůbec nebude chtít jít a budou v podstatě nuceni přecházet někde jinde? Někde, kde jim bude trvat mnohem delší dobu, než tam dojdou, ale alespoň nebudou nikoho zdržovat a sami se stresovat? Není to tedy nepřímé vytlačování skupin? Stejně tak se můžeme bavit o rodičích s kočárky nebo s dětmi, které pouze kvůli „rychlé zelené“ musí jejich rodiče tahat za ruku a pokřikovat na ně, ať si pohnou. A přitom. nebuďme nabubřelí - tohle jsou životní situace, které se budou více či méně týkat každého z nás.
Co takhle přechody, kde člověk nemusí skočit do vozovky s prvními vteřinami zelené?
Proč prostě nezměníme infrastrukturu?
Proč mají vlastně lidé-chodci, dávat přednost lidem-v autech? Tedy, rozumějte, nejde mi o všeobecný chaos, absolutně chápu potřebu semaforů a jejich praktickou nutnost a určitě proti nim nechci brojit. Proč mám ale pocit, že chodec je ve městě v podstatě nechtěný? Proč se dělají podchody pro lidi a nikoli ve větší míře podjezdy pro auta? Chápu, podchod pro chodce je levnější, ale znamená to tedy, že se postupně chodci i lidé na kolech (a teď samozřejmě přeháním, ale přesto) přesunou pod město a auta budou vesele jezdit na sluníčku nahoře? Není to zvláštní?
Příjemné přechody a pozdravy ze zahraničí
Zajímavé také potom je, když si porovnáme jiná místa v Evropě. Nejčerstvější zkušenost mám z italského Turína, což je velikostí město, které by se se současnými skoro 850 tisíci obyvateli, dalo přirovnat k Praze s 1,3 miliony. S přimhouřením oka. Co mě tam zaujalo nejvíce? Přecházení na přechodu. Zde mají chodci skutečnou, ne pouze jakousi pocitově (vy sem nepatříte, rychle přeběhněte a jděte dál) přednost. Zelená svítí dlouho, a to prosím hovoříme o zásadních dopravních tepnách. A svítí dokonce tak dlouho, že lidé nenaskakují do silnice s prvními vteřinami rozsvícené zelené, dokonce ani nehypnotizují sloup se semaforem. Ale - a teď se podržte - vůbec se na světla nedívají. Dívají se kolem sebe, povídají si spolu, čekají jinak. Zelená chvíli svítí, ale nikdo zatím nepřechází, pouze my, Češi, jsme se okamžitě ze zvyku pustili do vozovky, zbytek, jakoby nic neřešil. Za chvíli si pár lidí z italské skupiny všimlo zelené, což spustilo velmi pomalé domino a lidé postupně a v klidu začali přecházet.
Vím, je to pro nás tak trochu nepředstavitelné. A přitom pro jiné norma.
Je to celé poměrně dost k zamyšlení. Přijde mi, že máme všichni pocit, že musíme při přecházení tak trochu chvátat, že je naše povinnost neomezovat provoz a rychle přechod vyklidit. Několikrát se mi například v Praze u Muzea skutečně stalo, že mě řidič vytroubil, přestože člověk vstoupí na zelenou, ale v polovině přecházení už skočila červená. A to se ani nemusí jít pomalu! Na některých místech se to skutečně nedá na zelenou stihnout. Jsme tedy poté vydáni na milost a nemilost řidičů, kteří si někdy rádi zatroubí (přestože, jak zmínila Barbora Lišková z TSK, nejsou v právu). Když odhlédneme od toho, na co kdo má nebo nemá právo - je to celé správně? Je správně, že nemám šanci svižnou chůzí přejít přechod na zelenou? Je správně, že auta se zpravidla jedním cestujícím uvnitř mají v podstatě přednost před jedním cestujícím bez auta?
Nemyslím si.
Zpomaluji svou chůzi
A proto i mě nutí tento pocit využívat aktivismus na dosah ruky. Nejen kvůli lidem s omezenou hybností, ale i kvůli sobě. Pokud zrovna přecházím s někým, u koho je jasné, že nemá šanci v někým stanoveném limitu přejít, přizpůsobím mu chůzi. Vždy se snažím tak, aby to vypadalo přirozeně a aby se nikdo necítil špatně. Jde mi hlavně o to, aby v tom daný člověk nebyl sám. My všichni to přeběhneme, ale co on/a? Zároveň tuhle zpomalovací taktiku využívám i tehdy, když bude přecházet příliš mnoho lidí a řidič si tak většinou nedovolí (zajímavé, že na jednoho si to dovolí, že?) na celou skupinu zatroubit a gestem ruky naznačit, že už měli být dávno pryč, tak tehdy já zpomalím také. Chci tím ukázat, že i já patřím na vozovky, nepatřím nikam do podchodu, ale mám nárok na to, pohybovat se ve městě. Nevím, jestli to k něčemu je, nechci tím ubližovat řidičům (ti si ubližují už dost tak tím, že stojí v zácpách), ale spíš upozornit na problém, který v Česku bereme jako normu, ale jinde by nás překvapilo, jak lehce se dá vyřešit.
A nemyslete si, i já někdy bezmyšlenkovitě „vlítnu“ na zelenou na přechod, omlouvám se bezdůvodně a omluvně mávám, co mi síly stačí. Rozhodně to není tak, že bych šouravým krokem „pomáhal“ všude, kde je třeba. Zvyk je opravdu železná košile. Když si na to ale vzpomenu anebo potkám na přechodu někoho, kdo si myslím, že by na něm neměl zůstat sám, stávám se mistrem šourání.
Takže přátelé, nechci vás nutně nabádat k tomu, abyste to dělali taky. Spíš mi jde o to rozvést diskuzi na téma toho, co ještě je funkční a snesitelné, a za co už jako společnost platíme příliš vysokou cenu.
A dejte mi klidně i vědět, jak to chodí ve vašich městech. Protože mám pocit, že v tomhle boji nejsem jenom já.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tur%C3%ADn
https://cs.wikipedia.org/wiki/Praha
