Článek
Před 12 lety jsem poprvé nastoupil do „opravdové“ práce. Pozice reklamačního a servisního technika spočívala v řešení oprav stolních počítačů a notebooků, které přinesli zákazníci. Pro počítačového nadšence to nebyla těžká práce, občas psychicky náročná skrze plnění reklamačních lhůt a agresivní zákazníky, vesměs jsem ale měl práci velmi rád. Práce také nebyla chudá o zábavné historky. Přes očividné lži o nefunkčním notebooku hned po rozbalení, který byl uvnitř kompletně politý Coca-Colou, snahu o reklamování počítače, protože nové Windows už nemají MS-DOS, až po jednu velmi zvláštní paní.
IT babča
Můj nejabsurdnější zážitek zahrnoval paní, které bylo něco kolem šedesáti let. Křiklavě namalovaná, oděná do second-handového oblečení s flitry. Připomínala mi mladší sestru Yetty Rosenberg ze seriálu Chůva k pohledání. Přišla se starým notebookem s tím, že se ji údajně vůbec nezapíná. Notebook nebyl v záruce, takže jsem jej přijal jako servisní případ. Základní cena za diagnostiku 495 kč a potom cena za opravu + materiál.
Za dva dny jsem se k jejímu případu dostal. Adaptér v pořádku, baterie v pořádku, zapínám notebook. Notebook sice pomaleji, ale bez jakýchkoliv problémů bootuje. Ocitám se na ploše Windows Vista a k mému překvapení je kompletně zahlcena pornem. Fotky, videa, krátké gify, dlouhé filmy. Většinou mladé holky a zralé ženy. Skoro žádní chlapi. Nevěřil jsem svým očím a můj první instinkt velel, že má třeba paní zahlcený notebook viry.
Provedl jsem standardní diagnostiku, včetně antivirového scanu, kontrolu běžících procesů, nemohl jsem nic najít. Tak jsem se znovu zaměřil na napájení. Kontrola napětí v pořádku, sem tam jsem odfoukl nějaký prach a vyčistil zalepené částí izopropylalkoholem, ale nemohl jsem nic najít. RAMky v pořádku, disk v pořádku, zátěžové testy v normě.
Byla to má první práce, byl jsem poměrně horlivý a nechtěl jsem se smířit s tím, že by mi paní třeba lhala. Opět jsem se zaměřil na viry, monitoring síťového provozu, nic. Spálil jsem na notebooku 3 dny, ale nakonec jsem musel konstatovat, že s notebookem nic není. Servisní případ jsem uzavřel a kontaktoval paní, že si může svůj notebook vyzvednout.
Nechtěl byste souložit?
Přišla ještě tentýž den, pár minut před zavírací dobou. Vysvětlil jsem ji, co všechno jsem na notebooku provedl, ale, že jsem nic nenašel a že teda to „nic“ ji bude stát 495kč v rámci základní diagnostiky.
Dychtivě vytáhla 600 kč a dala mi je, s tím, že si je můžu nechat a potom se začala vyptávat.
Zákaznice: „A měl jste ten počítač zapnutý?“
Já: „Ano.“
Zákaznice: „A opravdu se to zaplo jo a byl jste ve windows?“
Já: „Ano, naběhlo to hned poprvé a potom pokaždé, když jsem to zapl.“
Zákaznice: „Takže jste to viděl jo, byl jste tam?“
Tady už mému mladému, naivnímu mozku začalo trochu svítat, o co vlastně jde. Odvětil jsem, že jsem neviděl nic a začal jsem zakládat podepsaný servisní list do šanonu. Paní už měla vše co potřebovala, tak jsem se frázovitě zeptal, jestli pro ní můžu ještě něco udělat, ale že už potřebuju zavírat. Odvětila, že ne, že děkuje a otočila se k východu.
Po pár krocích se zastavila a zeptala se, zda už teda zavírám, říkám že ano. Nakonec se mě zeptala, zda jsem na pobočce sám. Přiznám se, že v ten moment jsem se viděl mrtvý, zakopaný v lese. Nevím proč, vždyť to byla starší drobná paní, ale napumpoval jsem se adrenalinem a už se viděl jak po mě střílí.
„Pojďte, pojďte zamnou pane.“ pokynula mi paní a šla na druhou stranu prodejny podél pultu, kde jsme měli za závěsy vchod do servisní místnosti. Přiznám se, v ten moment jsem měl chuť utéct a zavolat ostrahu, ale šel jsem za ni.
Naklonila se ke mně a začala šeptat.
„Víte pane, mně je to takové blbé, ale viděl jsem tam ty kozičky?“
Doslova jako z filmu jsem vydechl, ztratil hlas a jen na ni zíral. Paní pokračovala.
„No mě jenom napadlo, když jste tady sám a tak, jestli byste nechtěl souložit?“
Začal jsem rychle těkat hlavou, že ne. Poděkoval jsem ji, nevím proč jsem ji poděkoval, ale nabídku jsem odmítl a ještě jsem ji řekl, že je moc hodná. Trapas.
„… jestli byste nechtěl byste souložit?“
„Ne ne ne, děkuji, jste moc hodná.“
Můj mozek měl vypnuto. Paní se na mě smutně podívala, otočila se, řekla na shledanou a odešla. Od té doby jsem ji nikdy neviděl. Přiznám se, že jsem do konce večera zůstal jako opařený, byl jsem bez emocí jako na automatiku. Celá ta situace ve mně vyvolala spíš šok ze své vlastní podstaty.
Narovinu, první zhruba týden jsem měl strach. Bál jsem se, že přijde a bude chtít peníze zpět. Že napíše mému vedení vymyšlenou stížnost, kvůli tomu, že jsem ji odmítl. Až časem jsem se na celou situaci dokázal podívat humorně a začal si říkat, „Kruci, škoda, že ji nebylo tak o 20 let méně.“
