Článek
„Prosím,“ řekl jsem.
„Dobrý den. Jste pan Jiří Pospíchal, bytem Olomouc, Senovážná 1018/2?“ ozval se na druhém konci elektromagnetického vlnění mužský hlas. Možná jsem si adresu nezapamatoval přesně, každopádně nejsem Jiří Pospíchal a nebydlím v Olomouci.
„Co potřebujete?“ zeptal jsem se neutrálně.
„Ještě bych si rád ověřil vaše telefonní číslo,“ pokračoval muž a nadiktoval mi něco, co rovněž nesouhlasilo. Začalo mě to zajímat.
„Co potřebujete?“ trval jsem na svém.
„Tady podporučík Jaroslav Šimon, kriminální oddělení policie Praha. Vyšetřujeme závažnou trestnou činnost, musím vám položit několik otázek. Nejdříve vám pošlu svůj služební průkaz, abyste mi věřil. Na váš WhatsApp.“
„Nemám WhatsApp. Ale já vám věřím, jinak byste mi přece nevolal. Ptejte se.“
„Zažádal jste si o půjčku na milion sedm set šedesát tisíc korun…“
„O žádnou půjčku jsem nikoho nežádal.“
„…počkejte, my víme, že jste to pravděpodobně nebyl vy, někdo zneužil vaši identitu, prokázal se falešným občanským průkazem…“
„Falešným asi ne, mně ho před dvěma lety ukradli. Až se mi zastavil dech, promiňte, musím se vydýchat,“ zasípal jsem, aby to vypadalo věrohodně, a mluvil jsem spisovně, abych ho utvrdil v tom, že jsem ze severní Moravy. On mi vysvětlil, že vedou složité vyšetřování a že bych také mohl přijít o všechny uložené peníze.
„O všechny?“ zděsil jsem se. „Mám tam přes půl druhého milionu, to bych nerad. Vy určitě budete vědět, co se proti tomu dá dělat.“
Chvilku bylo ticho, až jsem si myslel, že mě prokoukl. Naštěstí se znovu ozval: „Zavolá vám příslušný pracovník z bezpečnostního oddělení národní banky, jsme v součinnosti, doporučuji vám řídit se jeho pokyny.“
„A nešlo by na něj nějak přepojit rovnou? Mně blbne mobil, občas vůbec nezaznamenám, že mi někdo volá. Jsem vůbec rád, že jsem slyšel vaše zvonění a vzal to. Taky jsem mohl přijít o pěkné peníze…“
Napadlo mě, že když se jeden spletl, druhý by nemusel a zavolá na původní číslo, které nebylo moje, nýbrž pana Pospíchala. Trochu dělal drahoty, nakonec souhlasil. Milion a půl je milion a půl, přece si nenechá ujít takovou tučnou kavku. V řeči jeho parťáka byl znát cizí přízvuk, leč jen velmi nepatrně, téměř neznatelně, zato byl výřečnější, ujistil mě, že je všechno v dobrých rukou, že mi peníze pomůže zachránit, že o tom však nesmím s nikým mluvit, ani ve své bance, protože by tam mohli mít podvodníci nasazeného svého člověka, a že by to bylo porušení zákona, za což je pokuta až pět set tisíc, a že on nemůže postupovat jinak, jelikož mu hrozí stejný postih, zkrátka mi navrhl, abych nejdříve vybral peníze, dal mu je do úschovy, zrušil učet a založil si v jiné bance nový. A já mu všechno odkýval. Tedy – ne úplně.
„Ale když půjdu vybírat do banky, mám strach, že se prořeknu. Znám se. Co kdyby se mě zeptali, na co to chci. A sám jste říkal, je za to postih až pět set tisíc.“
„Peníze můžete vybrat z automatu…“
„K těm nemám důvěru. Víte, jak to chodí. A musel bych ven, do města, obléknout se, a to se mi nechce. Mám internetové bankovnictví, co kdybych ty peníze poslal na účet, který mi řeknete? Bylo by to rychle. Už sedím u počítače, už se přihlašuju, to je hned. Ještě potvrzující esemeska.“
„Musel bych se poradit. My máme standardní postupy… Vydržíte u telefonu?“
„Jistě.“
Nejspíš ten účet právě zakládal, ale určitě jsem mu naboural celou naučenou koncepci, takhle totiž ze mě nepotřebuje dolovat přístupové údaje ke kontu, když si ho vlastě vybílím sám. A taky že ano. Za chvíli už mi diktoval číslo účtu, dělal jsem, že ho píšu v počítači přímo do systému banky a při tom jsem jakoby mimoděk vysvětloval: „Na běžném účtu mám osm set tisíc, ty posílám teď, dalších osm set tisíc je na spořícím účtu, musím je nejdříve převést, ty vám pošlu zítra, aby to nebylo nápadné. Účet zruším, v jiné bance si zřídím nový a vy mi ty peníze na něj pošlete. To můžete najednou, ne?“
„Ano,“ hlesl nevěřícně.
„Variabilní symbol… Tam mám napsat co? Dnešní datum bez teček?“
„Ano. Třeba.“
„Specifický symbol? Tam asi nic? Zakliknu, aby mi přišla zpráva do e-mailu, abych měl doklad. Tak, odesílám. Ještě chvilku trpělivosti, právě cinkla potvrzující esemeska… Už to píšu, pět, tři, šest, jo, jo, klikám, odešlo to… Hergot, to je fofr, už mi to sděluje, že peníze má příjemce na kontě…“
Ticho. Až podezřele dlouhé.
„Zatím mi nic nepřišlo.“
„To je divné. Jestli nejsou peníze někde v karanténě… Podíval jste se pořádně?“
„Podíval.“
„Anebo jsem udělal chybu. Jaký že je váš účet?“
Hlas zjevně tišší než předtím čte řadu čísel.
„A hrome,“ zaskučím já. „Spletl jsem se ve dvou číslicích, ty peníze přišly na konto někoho úplně jiného.“
„Jak někoho jiného? Bože, vy si snad ze mě děláte srandu!“
„A to jste zjistil až teprve teď? Asi nebudete nejostřejší tužka v penálu, co? Nějaký zpomalený, poslyšte… Haló! Haló!“
Zavěsil a ani se se mnou nerozloučil. To jsou dneska lidi.
