Článek
Schizma na denní bázi?
Ač není římskokatolická církev v České republice zatím oficiálně, explicitně, rozdělená, žije jako taková denně. S implicitním rozdělením se setkáváme, řekl bych, na každém kroku.
Kde končí pluralita jednoty?
Jedním z argumentů pro zachování vnější formální jednoty církve je to, že jednota není uniformita, nýbrž pluralita, obohacující různost. Ilustrován bývá například charismaty řeholních řádů, která jsou vskutku různorodá. Augustinovi je připisován výrok, který tvrdí, že v podstatném má být jednota, v nepodstatném svoboda, ve všem láska.
…Aby všichni byli jedno jako ty ve mně a já v tobě, Otče…
Kde je ta hranice, která musí být překročena, aby k rozdělení došlo? Mám za to, že v římskokatolické církvi naší země existují dva tábory katolíků. Jeden pokládá tridentský koncil, uskutečněný v polovině 16. století, za něco, co nebylo vlastně vývojovou etapou, nýbrž dovršením všech věků a potvrzením pravé katolicity. Druhý vnímá Trident jako jednu z událostí v rámci římskokatolické církve, viděno z historického hlediska se jednalo o reakci na reformaci, kde došlo k (za vlasy přitaženému) formulování katolicity. Ve velekněžské modlitbě Kristus prosí za ty, které mu Otec dal, silným motivem je zde jednota. Jde o jednotu srdcí? Jednotu instituce? Jakou jednotu má na mysli? Ideální případ by byl zřejmý a bez diskusí. Avšak teorie a praxe jsou, i v tomto případě, rozdílné věci.
Chybí 2. vatikánský a koncil a jeho realizace? Přebývá Vatikán 60. let?
Části věřících přijde Druhý vatikánský sněm jako zbytečná/nadbytečná záležitost, jejíž části někdo realizuje a oni to tolerují s přimhouřením oka. Proč? Protože jsou milosrdní a snášejí své zbloudilé sestry a bratry? Spíše bratry, sestry se v daných kruzích moc neřeší, a když ano, pak jsou odkázány ke květinám, úklidu, mlčení, mateřství, v nouzi nejvyšší pak k tzv. kněžství srdce. Nebyl však Druhý vatikánský koncil jen jedním z dalších kroků, které měly otevřít možnost spasení znovu, více, celému lidstvu, jak to Kristus možná/asi zamýšlel?
Prakticky/pragmaticky a institucionálně?
V čele římskokatolické církve stojí (stále ještě) římský biskup František. ŘKC České republiky vede formálně instituce nazvaná Česká biskupská konference. Již od nástupu současného papeže, což bylo v roce 2013, soustavně její představitelé jednali vlastně proti duchu, kterým usiloval a usiluje církev vést. Podíváme-li se například na letité způsoby ne/řešení mocenského a sexuálního zneužívání v církvi, klerikalismus, také ideje církve jako polní nemocnice a nutnost vzít v potaz periferii církve i společnosti. Abych nebyl nespravedlivý: Po změně v čele ČBK již tento pocit nemám a jsem za to vděčný. Evidentně je arcibiskup olomoucký Nuzík komunikativně zdatným „vyvažovačem vesmíru“ a díky Bohu za to!
Hierarchové vědí lépe?
ČBK ústy svých představitelů roky přinášela všechno jiné, než je naděje. Stejně tak mnoha rozhodnutími „NAD“ duchovními, farnostmi i problémy společnosti vyhlašovala soudy a pronášela často nedostatečně FUNDOVANÁ prohlášení. „NAD“ je podle mě prepozice výborně ilustrující situaci. Jestliže někdo totiž pronáší něco „NAD“ někým, považuje se za toho, kdo je hierarchicky na výši. Netřeba explicitně používat předložku, stačí posoudit, v jakém „duchu se co nese“. Protiváhou jest kristovské: Vládci vládnou národům, velmožové jim dávají pocítit svou moc, mezi vámi však tomu tak nebude…
Analfabetismus některých biskupů?
Obzvláště tristní mi přijde, když se biskupové vyjadřují k tématům, ke kterým je třeba míti odbornou průpravu, jestliže ne akademickou, pak minimálně laicky tzv. populárně naučnou. Zdá se mi, že mnohá prohlášení a pastýřské listy tento základ postrádají.
Já mám svěcení, ty ne, tak mě poslouchej! Bůh to tak chce!
Jako kdyby bazálním základem bylo: Já mám svěcení, ty ne, lhostejno, že ty máš dvě výšky na Karlovce a já (bohužel) jen „pochybnou teologickou fakultu v Litoměřicích za komančů“. Jo, a kanonické právo jsme měli taky pofidérní, ale budu tě tím vším šikanovat tak i tak, každopádně, protože já mám moc. A, ano, mohl jsem po převratu studovat i jinde, dokonce to nemuselo být jen v Polsku, popřípadě na Slovensku, ale mohl jsem se i jazykově a akademicky dovzdělat. Pokládal jsem ale jiné věci za důležitější, měl jsem jinou práci.
Mnoho aspektů ke zvažování před Triduem
Jistě by mnozí řekli, že články tohoto charakteru by počkaly na jindy, vždyť je Svatý týden. Já si naopak myslím, že je třeba mluvit a psát i o Svatém týdnu. Vnímám jej totiž jako příležitost. Jako možnost přinést v modlitbě/meditaci i v rámci bohoslužeb a obřadů Svatého týdne a Veliké noci, Velikonoc, to, co mne tíží a trápí. To vše totiž podle mne patří k utrpení, smrti i vzkříšení, jde pro mne osobně o aspekty Velik-o-noc.
