Článek
Feminní substantivum „sebepéče“ Internetová jazyková příručka AV ČR https://prirucka.ujc.cas.cz/ nezná, jde tedy pravděpodobně o neologismus a anglicismus ze „self care“, který není ve spisovné češtině užíván. Nezáleží však na tom, ve které vrstvě jazyka se s touto složeninou setkáme, jde o význam.
„Péče o duši“ je pojmem vlastním filosofii Jana Patočky, který měl blízkou zkušenost s nacismem i komunismem, na následky posledního výslechu StB zemřel. Péče o sebe sama, sebe-péče, je oblast, v níž jde o tělo i duši, o celého člověka. Každý z nás je jednota obojího. I medicíně trvalo, než připustila spojitost mezi tělem a duší. O tématech podle mne skvěle píše kanadský psychiatr Gabor Maté, myslím zejména knihu Mýtus normálnosti.
Některým lékařům přijde v praxi běžné zabývat se člověkem jako celkem, přistupovat k němu holisticky. Jsou však tací, kteří tyto entity skálopevně oddělují, posílají pacienty takzvaně „od čerta k ďáblu“, na všechna ne/možná vyšetření. Nejsou připraveni brát v potaz to, že člověk nemůže chodit, protože má depresi, ne proto, že jistě rentgeny, popřípadě magnetické rezonance, za drahnou dobu odhalí fyziologický problém. Někdy opravdu neodhalí. Když však počne léčba psychoterapií a medikací ohledně deprese, pohybový aparát se v některých případech vzchopí. Nic ale není bez výhrad a samospásné. Je třeba brát v potaz informace, životní příběh, okolnosti, medicínské i psychologické poznání. Jsem zastáncem hledání vyváženosti na základě vědeckého poznání a argumentů. Nevynechávám však ani intuici, proslavený šestý smysl.
Je nutno připustit, že (velmi) tradiční obory a oblasti jsou zpravidla těmi, které nejsou schopny smysluplným tempem akceptovat nové poznatky a implementovat je do toho, co je již známé a ověřené. Jako takto, řekněme „zkostnatělé“, bych viděl medicínu, právo, vzdělávání (školství) i církve. Jistě jsou také další, u nichž si to neuvědomuji. Každopádně tyto „zkostnatělé“ jsou schopny vědeckému poznání odolávat věky.
Na to, kde si myslím , že doma, v rodinách a společnosti, jsou neuralgické body, které zatěžují děti a mládež v běžném životě a neprospívají zdravému vývoji, jsem se zaměřil v předchozím článku https://admin.medium.seznam.cz/document/article/detail/122496, nyní bych se chtěl věnovat školství a vzdělávání a jejich prostoru pro zlepšení.
Věřím v to, že v každém, byť sebe-více-opožděném systému a oblasti jsou lidé, kteří rozumějí jeho dějinám, vývojovým krokům i skokům, tito jsou schopni akceptovat požadavky, plnit úkoly. Zároveň ale věnují čas a prostor tomu, aby se věci postupně, byť krůček za krůčkem, měnily. Jsou lidští, zdravě a plně lidmi, umí pracovat se zranitelností.
Hodina navíc? Možná mnozí, zejména pedagogové, namítnou, že tento čas znají, mají. Jde o třídnické hodiny. Ano, jedna vyučovací hodina za měsíc. Většinou. Hodina, kdy se řeší absence, potíže, zpětná vazba, nápady na výlety, někdy i zlepšení klimatu třídy a prevence šikany. Zmiňovaná hodina je prostorem, který se stal za posledních několik let přirozenou součástí rozvrhu. Jde o to, jak tento čas co nejkvalitněji využít. Osobně bych jej věnoval převážně třídnímu klimatu, psychohygieně a seznámení s pojmy podstatnými pro porozumění sobě samému. Přijde mi, že v občanské výchově a psychologii je to málo.
Žáci by měli po mém soudu vědět pro svůj osobní život velmi brzy, například co je stres a že existuje něco jako zlý (distres) a hodný stres (eustres). Jsou schopni porozumět tomu, že eustres je ten hodný, který mi pomáhá rozvíjet možnosti, a distres ten, který je destruktivní. Že někdy myšlenkami a svými vnitřními rozhovory, vytvářením katastrofických scénářů, ničím sebe sama. Že není dobře, když si říkám, že „jsem blbej“, nemám na to a stejně se to nikdy nenaučím.
Výchozí pozici nemají všichni třídní stejnou, zpravidla se odrazí časová dotace předmětu na vztahu žáka k pedagogovi, stejně jako vztah poznamenají problematické metody, přístupy, jak jsem o nich již psal: https://admin.medium.seznam.cz/document/article/detail/120548 Jako žák přirozeně nebudu mít důvěru k někomu, kdo se mnou komunikuje nerespektujícím způsobem, zaškatulkoval mne, je ke mně opakovaně nespravedlivý, neumí uznat chybu a omluvit se. Tímto chováním ve třídě, potažmo ve škole, zdravé klima nevytvořím. Ani kdybych se stavěl na hlavu, popřípadě metal kozelce.
Dobře využitá třídnická hodina může a má posloužit jako kvalitní prevence. A té není nikdy dost, jak o tom mluvila i novinářka a reportérka Lea Surovcová v DVTV. Většinou řešíme až problémy, hasíme požár lesa, nesnažíme se předejít jeho vzniku. Nebo ne důsledně a se stoprocentním nasazením.
Ano, máme programy primární prevence, kdy do školy přijde externista, se třídou pracuje a poskytne zpětnou vazbu, jsou školní preventisté psychopatologických jevů, školní psychologové alespoň na půl úvazku. Každý dílek puzzle prevence je podstatný. Včetně práce pedagogů, asistentů pedagogů a asistentů žáků. Mnohdy asistenti vnímají jako první, že se v kolektivu něco děje, protože s žáky chodí na většinu vyučovacích hodin. Zejména na druhém a třetím stupni, kde se učitelé předmětů střídají, jde o velkou věc. Stejně tak asistent zaznamená pravděpodobně mezi prvními změnu v chování jednotlivce. To si mnozí kritici inkluze neuvědomují, stejně jako další souvislosti.
Třídnická hodina je příležitostí, které mnozí výborně využívají. Jinde se nachází prostor pro zlepšení. Není ale jedna hodina za měsíc málo? Nemělo by být hodin zaměřených na sebepoznání a péči o sebe sama více? Neměla by třídnická hodina probíhat častěji?
