Článek
S přibývajícími minutami roste frustrace tří dospělých Čechů středního věku. Autobus nikde, k tomu velká pravděpodobnost stání v přeplněném vozidle. Začínají si ulevovat rádoby vtipnými hláškami. Tyto svoje rozumy neadresují přímo čekajícím mladistvým, nýbrž pouze jaksi do vzduchu, zároveň tak, aby je takřka nebylo možné přeslechnout.
Začínají tím, že stejně žáci sedí celý den ve škole, tak přece můžou jít pěšky. Mluví o přítomných studentech jako o „těch zam.dancích“. Ono skvělé substantivum i myšlenku, patrně pro jistotu, ještě v různých obměnách zopakují. Ze studentů, kteří se nacházejí v zóně doslechu nikdo nereaguje: Někteří mají na uších sluchátka, jiní si povídají se spolužáky, další, samostatně stojící, si možná něco myslí, jinak ale nehnou brvou. Já stejně tak.
Honí se mi hlavou ony různé stížnosti dospělých na mladá nemakačenka, kterým se nechce dělat, jenom sedí na zadku a koukají do mobilů. A také nic neumí! To my jsme se museli naučit mnohem víc věcí a zpaměti!
Možná kdyby ony tři osoby seděly ve škole na zadku o pár let déle, ať už by potom chodily domů pěšky, nebo jezdily dopravou, pak by do nich bylo vloženo kultivovanější chování, snad by byly méně náchylné k frustraci. Třeba ale ne.
