Článek
Trojice postav symbolizuje dobro i zlo zároveň: Mikuláš je tím dobrým, čert zas zlým. Role anděla je nejasná, a jen Bůh zná motivy, kterého ho vedly k účasti v tak morálně nesourodé koalici.
Svatý Mikuláš se stal svatým údajně omylem, protože prý na Nicejském koncilu udeřil do tváře Ariuse, který popíral božství Krista. To se otci Ježíše, jehož krédem bylo „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“ nemohlo líbit, ale zřejmě mu časem odpustil. Dodnes ale překvapuje, jak se světec mohl takto emotivně zachovat.
Také někteří rodiče se na dětech dopouštějí skutků, za které by je „ten nahoře“ nepochválil (a OSPOD už vůbec ne). Třeba když své zlobivé děti nechávají strkat čertům do pytle. Jen těžko by se ty nejmenší mohly domnívat, že by je čerti chtěli odnést na nějaké lepší místo, než je jejich domov. I když možná některé ano, zvlášť pokud u nich dojde k prozření, kdo k tak hanebnému skutku čerty navedl.
Faktem je, že mnohé děti při tom zažívají šok, ječí hrůzou, pláčou, mrskají ručičkama, kopou nožičkami, což všem okolo může přijít jako velmi zábavné. Jenže si neuvědomují, že čert může být pro dítě stejně traumatizující jako znásilnění. Alespoň to tvrdí psycholog Jeroným Klimeš. Takže až dnes večer budete slavit „Mikuláše“, nestrašte děti čertem, a už vůbec ne tím, že je budete strkat do pytle.
Všem pěkný mikulášský večer, a našim malým dětem zvlášť!
