Článek
Miroslav Štěpán byl jednou z nejvýraznějších, nejmocnějších a zároveň nejvíce nenáviděných postav pozdního komunistického režimu v Československu. Jako šéf pražských komunistů (vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze) byl vnímán jako arogantní zastánce tvrdé linie, který měl přímou odpovědnost za brutální policejní zásahy proti demonstrantům v letech 1988 a 1989.
Štěpán patřil k ambiciózní, mladší generaci komunistických kádrů. Svou kariéru nastartoval v SSM (byl předchůdcem Vasila Mohority) a v Mezinárodním svazu studentstva. Na vrchol se dostal až v roce 1988, kdy převzal moc nad Prahou. Byl nesmírně ambiciózní a spekulovalo se o něm jako o možném budoucím generálním tajemníkovi KSČ (nástupci Milouše Jakeše).
Do dějin se zapsal především svým projevem z 23. listopadu 1989 v pražské vysočanské ČKD. Přišel tam jako mocný funkcionář uklidnit dělníky a přesvědčit je, aby nepodporovali studenty a stávku. Myslel si, že situaci zvládne. První jeho slova byla přijata dělníky klidně a souhlasně, občas i za mírného potlesku. Když ale do mikrofonu řekl: „Podívejte se, v žádné zemi, v žádné zemi, ani v rozvojové ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo.“, ozval se z davu pod ním ohlušující pískot. Byl to pro něj - a další pohlaváry komunistické strany - obrovský šok, když tisíce dělníků bouřlivě skandovali „My nejsme děti! Demisi! Demisi!“ (Celý přepis projevu zde)
Štěpán se vzápětí začal dělníkům omlouvat, že to myslel jinak, že nemluvil o nich, ale to už bylo pozdě. Rozvášněný dav už nešlo uklidnit. Každé jeho slovo jen vyvolávalo další bouři nevole. Nakonec musel z balkónu - zcela konsternován nečekanou situací - potupně odejít.
Tato krátká epizoda se stala symbolem toho, že komunistický režim definitivně ztratil podporu dělnické třídy, o kterou se celá desetiletí opíral.
Po sametové revoluci byl už v prosinci 1989 zatčen a v roce 1990 odsouzen ke čtyřem letům vězení za zneužití pravomoci veřejného činitele. Dávalo se mu za vinu to, že v říjnu 1988 a v lednu 1989 během tzv. Palachova týdne dával pokyny k použití vodních děl a slzného plynu proti demonstrantům. Po odpykání poloviny trestu v říjnu 1991 podmíněně propuštěn.
Na rozdíl od Antonína Kapka, který situaci neunesl a spáchal sebevraždu, ještě se po propuštění z vězení pokusil o návrat na scénu. Založil dokonce svoji vlastní politickou stranu (Strana československých komunistů), která se snažila o návrat k předlistopadovým pořádkům, ale u voličů zcela propadla a nezískala žádný vliv.
Napsal několik vzpomínkových knih, ve kterých se pokoušel obhajovat své tehdejší kroky.
Zemřel v březnu 2014 ve věku 68 let na rakovinu. Do konce života odmítal, že by udělal chybu, a sametovou revoluci označoval za vnitrostranický převrat a spiknutí tajných služeb.
Anketa
Zdroje:
