Článek
Obvykle když přinesu domů fungl novou tubu tenisáků a vysypu její obsah na koberec, Buddy si vybere jeden míček a rychle s ním odejde do jiné místnosti. Když si ho v naprostém soukromí pořádně očichá, za chvíli ho přijde reklamovat: z jeho pohledu je totiž míček „rozbitý“. Neštěká, neutíká, a hlavně neletí.
Ovšem cena toho stejného tenisáku se dramaticky změní v momentě, kdy tenisák zvednu. V tu chvíli Buddy ztuhne. Zorničky se mu roztáhnou jako kočce ve tmě a uši se natočí dopředu. Pokud hod záměrně prodlužuji, Buddy mi dává štěkáním hlasitě najevo, že jsem brzda veškerého psího pokroku.
Buddy a „mrtvý“ tenisák.
Ale pak se dočká; máchnu paží a míček letí rychlosti několik Machů nad jeho hlavou. V Buddym se v tisícině vteřiny odehraje vnitřní monolog: „Bůj bože! On ožil! Musím ho zachránit před gravitací, než zase zemře na zemi!“
V tento moment má ten konkrétní kus letící gumy větší hodnotu než všechny Bitcoiny na ministerstvu vnitra. Buddy je schopen pro něj přeskočit záhon s růžemi, ignorovat sousedovic kočku, kterou by jinak honil po celé naší vsi, a vyvinout rychlost, za kterou by se nestyděl ani gepard na kofeinu.
A co teprv, když ho chytí v letu! To je naprostý triumf, a rozkoš větší než vyhrát Euromiliony. Buddy s ním pak běží zpátky ke mně a jeho blažený výraz mi říká: „Viděl jsi to? Právě jsem mu zachránil život!“ Jenže jakmile mi Buddy vrhne tenisák nacvičeným hodem ze své tlamy přímo do mého obličeje, a ten se od něho odrazí a spadne na zem, situace se opakuje: cena míčku padá opět na nulu.
Páníčku, házej znovu!
A tak to jde pořád dokola. Protože pro Buddyho zkrátka platí základní fyzikální zákon: Cena tenisáku, jakožto všech věcí k aportu, je přímo úměrná čtverci jeho rychlosti.
Anketa: Pejskaři, a jak to máte doma vy, taky tak?
