Článek
Nevím jak je to u vás, ale moje manželka je přímo posedlá různými blikajícími vánočními svítidly. Ačkoliv jich má z předešlých let milion, plus mínus 100 000, potřebuje miliony dalších. Mě osobně by to až tak nevadilo, protože svítící řetězy si financuje sama. Co mne ale dráždí je, že si od nich nenechává původní obaly, takže po Vánocích všechny řetězy nahází do jedné igelitky, čímž se všechny dokonale vzájemně zamuchlají.
Po roce, krátce před Vánocemi, když jde igelitka z půdy dolů, děsím se toho, co bude následovat. A vždy následuje. Zvlášť jeden svítící řetěz je „velice výživný“. Skládá se ze sněhových vloček, které mají takový zubatý okraj, viz úvodní foto nahoře. Když se zuby hvězdiček zapletou do šňůry, a pak ještě samy do sebe, trvá mi asi hodinu, než celý chuchvalec rozmotám do použitelného stavu. To je pouze ten jeden, rozmotávám jich samozřejmě mnohem víc. Někdy je to na celé odpoledne. Po celou dobu patřičně kleji, že kdyby se řetězy uklidily pořádně, tak by mne potom nemusela bolet bedra. (Bohužel, po roce se situace opakuje).
Nejhorší je, že tím mé utrpení zdaleka nekončí. Následuje totiž výměna baterií ve všech těch svítících potvorách. Tomu ale vždy předchází manželčina stejná otázka: „nevíš, máme doma tužkové baterie?“. I já odpovídám stále stejnou otázkou: „a kupovala jsi nějaké?“ Je to předvánoční rituál, který končí tím, že baterky doma nejsou. Tím pádem následuje má cesta pro ně do nejbližšího obchodu.
Při nazouvání bot ještě uslyším: „a prosím tě, když už jdeš do toho obchodu, chybí NÁM máslo, droždí, jo, a také můžeš vzít zeleninu do polévky. A nezapomeň na toaleťák, už dochází! Však si poradíš!“
Požadavky mé manželky se množí nadsvětelnou rychlostí. Už aby bylo po svátcích. To si my, chlapi, na chvíli oddechneme. Ale bohužel jen krátce. Do Valentýna.
