Článek
Komunisté sice tvrdili, že jsme si všichni rovni a že všichni jsme soudruzi, jenže ti starší čtenáři si ještě dobře pamatují, že oslovení „soudruh“ fungovalo spíše jako ideologické razítko než jako přirozený pozdrav. Pravidlo bylo velmi jednoduché: čím více jste potřebovali dotyčnému člověku věřit, tím méně byl soudruhem.
Zatímco na úřadě nebo na schůzi KSČ, SČSP nebo ROH byl soudruhem každý od vrátného až po předsedu, v momentě, kdy šlo o zdraví, šla ideologie stranou. Nikdo s akutním žlučníkovým záchvatem nepovolal do služby „soudruha doktora“. Byl to bez výjimky pro každého - i vysoce postavené komunistické funkcionáře - vždy „pan doktor“. Všichni jsme cítili, že chirurga se skalpelem v ruce je lepší oslovovat titulem, který prošel staletími, než výrazem z Marxova Kapitálu.
Podobně u soudu každý doufal v pomoc pána obhájce, nikoli někoho, kdo by se s prokurátorem bratřil přes slovo „soudruh“.
Říct Karlu Gottovi „soudruhu zpěváku“ nebo Radku Brzobohatému „soudruhu herče“ by znělo jako ze špatné komedie. Umělci byli páni mistři nebo prostě páni. V popmusic a divadle se udržel starosvětský lesk, na který byla strana s vedoucí úlohou ve společnosti prostě krátká.
Zvláštní kategorii tvořily profese, kde závisel lidský život na okamžitém rozhodnutí nebo kde vládla stavovská hrdost.
Například v autobuse ČSAD platil nepsaný zákon. Pro cestující byl člověk za volantem vždy „pan řidič“. Představa, že nastoupíte, podáte mu pětikorunu a řeknete „Soudruhu, jeden lístek do Lhoty,“ smrděla provokací nebo těžkou sociální nezpůsobilostí.
Totéž platilo u řemeslníků, v obchodech nebo pohostinství: byl jen pan mistr instalatér nebo pan zedník (soudruh zedník - slyšíte, jak podivně to zní?), pan vedoucí v potravinách a pan vrchní v restauraci. Zde šlo o čistý pragmatismus - pokud jste chtěli kvalitní maso, opravu protékajícího záchodu nebo půllitr s pořádnou pěnou, oslovení „soudruhu“ by vám zajistilo leda tak místo na konci fronty.
Slovo „soudruh“ tak nakonec zůstalo zavřené v kancelářích firem, na školách, nebo státních úřadech. Na schůzích jsme sice říkali „soudruhu“, ale v běžném životě jsme se u piva, v ordinaci nebo řeznickém krámu raději vraceli k tomu, co tady fungovalo po staletí - k tradičnímu, lidskému „pane“ a „paní“.
