Článek
Nejvyšším kopcem v blízkém okolí Mikulova je Děvín. Je nejvyšším vrcholem Pavlovských vrchů, širší veřejností označovaných jako Pálava. Kopec je zrádný především v zimě, protože se zde drží zledovatělý sníh a občas tu fouká ostrý studený vítr. Jako tehdy, když jsem se na něj vypravil.
To bylo tak. Před dvaceti lety, když v prosinci zamrzla prostřední Věstonická nádrž, vydal jsem se po ledu ke Kostelnímu ostrovu, abych si pořídil pár cenných fotografií jinak nedostupného románského kostela sv. Linharta. Na místě jsem se pak rozhodl, že můj příští výlet povede na kopec Děvín, odkud si vyfotím tento kostel pěkně z výšky, a také zamrzlou hladinu Novomlýnských nádrží.
Když zamrzne hladina Věstonické nádrže, lze pak dojít po ledu ke Kostelnímu ostrovu
románský kostel sv. Linharta
Zdevastovaný interiér kostela sv. Linharta
Zdevastovaný interiér kostela sv. Linharta. Ale naštěstí byl kostel zachován - původně měl být zničen
Z Brna jsem o týden později vyrazil autem směr Pálava až po obědě, a k místu bývalé hájenky New Ischl, kde za tragických okolností zemřel hajný Ludwiczek, jsem dorazil kolem druhé. Než jsem došel na kopec, bylo půl čtvrté a začalo se pomalu stmívat.
Vršek Děvína byl pokryt firnem a foukal svěží severák, takže pokud jsem chtěl udělat snímek, musel jsem rychle vytáhnout ruce z kapes, stisknout spoušť fotoaparátu a pak obě ruce opět strčit do tepla. Stačilo pár sekund, a tak ofoukly, že nebylo možné prsty vůbec hýbat. Opravdu jsem do té doby netušil, že pravá ruská Sibiř může být i na jižní Moravě.
Pořídil jsem zhruba dvě desítky fotografií, některé vleže, abych z této pozice zachytil v zapadajícím slunci ve sněhu dobře nasvícené šlápoty. Po jednom takovém „delším“ ležení jsem náhle ucítil, že nemohu vstát.
Občas trpím na bedra, ale tohle byla bolest, jako kdyby mne někdo přepůlil. Nejenže jsem nemohl vstát, ale ani se posadit. Několik marných pokusů vždy skončilo za bolestivého heknutí pádem na zem. Vytáhl jsem z kapsy promrzlý mobil. Zima a vítr udělal své: vůbec jsem nebyl chopen strefit se neohebnými prsty do kláves tehdy ještě tlačítkového telefonu, natož je stisknout. Byla to prekérní situace. Zavolat jsem nikomu nemohl (a i kdyby ano, mobil ještě neměl GPS, takže bych stejně nedokázal popsat, kde se přesně nacházím) a současně jsem nebyl schopen postavit se na nohy.
Snažil jsem se zahnat zmatek. Něco udělat musím. Budu se plazit ve sněhu z kopce dolů po čtyřech a snad se mi tak podaří dostat se nějak k autu. Myšlenka to byla dobrá, ale nerealizovatelná. Od beder vystřelovala bolest do obou nohou, a ruce nedokázaly snášet váhu těla. Za půl hodiny se udělala tma a naděje dostat se rychle k autu mizela.
Je zvláštní, že v takové situaci přichází zlom, kdy se uvnitř těla najednou rozhostí absolutní klid. V okamžiku, kdy to vzdáte, necítíte nic. Žádný strach ani úzkost. Dokonce ani zlost, jen odevzdanost a smířlivost. Vyrovnanost, kdy si už jen říkáte: „Je to v pytli…“
Osud se mnou ale zamýšlel jinak. Ze tmy se jako zázrakem naštěstí vynořila dvojice mladých lidí se psem, vezoucích za sebou sáňky. Byl to sen. Pro mne větší terno, než výhra prvního pořadí ve Sportce. Za chvíli jsme byli všichni pod kopcem. Nebýt jich, tohle by byly mé poslední snímky z toho dne.
Pohled z úbočí Děvína na jezera
Pohled z Děvína na Svatý kopeček nad Mikulovem
Zasněžené svahy vrchu Děvín
Od té doby se za velkého mrazu nevydávám nikdy sám do odlehlých míst. Vlastně nejen za mrazu, ale nevydávám se sám všude tam, kde hrozí nějaké riziko vzniku obtížně řešitelné situace. Například když jdu fotit krásy volně přístupných jeskyní v Moravském krasu.
Poučil jsem se. Opravdu, jeden nikdy neví, co všechno se mu na jeho cestách v přírodě může stát. I nevelký kopec může být v zimě - při zdravotních potížích - velmi nebezpečný.
Anketa: Stala se vám někdy podobná situace, kdy jste hrubě podcenili sílu přírody?
Anketa
Zdroje:
autorský text
