Článek
Pokud jste si mysleli, že Svátek práce je o volném dnu a hledání rozkvetlé třešně, soudruzi z minulého století by vás rychle vyvedli z omylu. Ti totiž dokázali z neformální oslavy dělnických práv udělat precizně secvičený maraton v mávání, na který by se musel připravovat i olympijský vzpěrač.
Zatímco dnes nás na 1. máje budí nanejvýš zpěv ptactva, za komunismu to byly reprobedny na sloupech. Z nich se od šesti ráno linuly budovatelské písně v takové intenzitě, že by i mrtvý horník rychle vstal a začal plnit plán na 160 %. Nešlo o to, že by lidé chtěli jít do průvodu tak brzy – šlo o to, aby nikdo nezaspal jedinečnou možnost projevit radost.
Projevy upřímně radosti se kontrolovaly, třeba tím, že každý měl mít na svém okně vylepenou naši a sovětskou vlajku a holubici míru. Kdo neměl holuba, neměl radost. Domovní důvěrníci si dělali čárky kdo má a kdo nemá; protisocialistické živly buržoazního původu na vlajky a holuba pravidelně kašlaly.
Komunisté také vynalezli unikátní koncept dobrovolně-povinné účasti v prvomájovém průvodu na základě principu: „Nikdo tě na něj nenutí jít, ale pokud nepřijdeš, tvoje kádrová složka získá zajímavý zápis a tvé děti budou studovat leda tak školu života.“ Výsledek byl ten, že statisíce lidí v ulicích se tvářily, jakože jsou tam kvůli světovému míru, i když ve skutečnosti lidé doufali, že se po průvodu dostanou k stánku s párky a pivem a jejich děti na kolotoč.
Lidé v průvodu nosili v rukou makety raket, ozubených kol a klasy pšenice z polystyrenu, což vypadalo jako rekvizity z nízkorozpočtového ruského hororu. Všichni oslavovali „práci“, ale ironií bylo, že v ten den nikdo nic nevyrobil – kromě hromady odpadků krepového papíru z rozdávaných mávátek.
Za volání „Se Sovětským svazem na věčné časy“, „Proletáři všech zemí, spojte se!“, „Kdo stojí na chodníku, nemá rád republiku“ a výkřiky „huráááá“ se šlo k tribuně, kde průvod čekal vrchol akce. Ta byla plná pánů v šedých oblecích a kloboucích, kteří vypadali, že je tam někdo přilepil vteřinovým lepidlem. Úkolem pracujícího lidu bylo projít kolem, mávat jako o život a tvářit se, že milují svou fabriku (a městské představitele KSČ) víc než vlastní rodinu.
Jakmile průvod skončil a tribuna zmizela z dohledu, nastal ten nejdůležitější moment: odhození vlajek a transparentů do příkopu a úprk směr stánkový prodej. U nich se pak ideologie rozplynula v hořčici a v kelímcích piva, a lidé konečně začali slavit to, co je na práci nejdůležitější – že už mají padla. Někteří tak vehementně, že až po návratu domů zjistili, že dítě nechali na kolotoči.
Díky komunistům dnes ale víme jedno: Nejlepší oslavou práce je, když se na ni člověk může v klidu vykašlat a jít radši do parku. Tedy jak kdo a kde.
Některé obchody mají o volnu otevřeno
Anketa
A ještě něco: Znáte nějaká další prvomájová hesla, která vám utkvěla v paměti? Šup s nimi do diskuze.
Zdroj:
vzpomínky pamětníka, autora článku, doplněný o informace z:
