Obrazem: O zapomenutém panství, ukradené Černé Madoně a statečném knězi

Ale pěkně popořádku. Tohle není jen o šlechticích, slavném sochaři; o kapli na místě středověké poustevny, či slavném muži víry a matematikovi.

Za dávných časů středověku v obci Radíč na Sedlčansku stávala tvrz. Její zbytky se dodnes skrývají uvnitř raně barokního zámku. Radíč se prvně zmiňuje v roce 1333 a v roce 1376 se uvádí tvrz. Poplužní dvůr u tvrze je zmíněn poprvé v roce 1525. O sto let později, v roce 1623, byla součástí statku tvrz a ves Radíč s pivovarem a dvorem. V roce 1665 koupil „rytířské sídlo Radíč, s malou zahradou v příkopě, pivovarem též z kamene vystavěným, se sladovnou a vesnicemi“ Wolfgang Henneg.

Jeho syn Karel Leopold Henneg nechal tvrz, která částečně vyhořela, přestavět na raně barokní zámek. Některé prameny uvádějí, že erb nad vchodem, který je zde dnes, by měl patřit jemu.

Na místě, kde bývala raně středověká poustevna, zničená dávným požárem, postavil Henneg kolem roku 1680 kapli. Mělo se tak stát po morové ráně.

Původně byla zasvěcena Marii Loretánské. V josefinské době byl na oltář dán obraz Navštívení Panny Marie. Podle něho se kaple jmenuje.

Kaple je napodobeninami vzoru ze slavného poutního místa mariánské kaple v Einsiedeln ve Švýcarsku.

V kapli byla kdysi umístěna soška Černé Madony s děťátkem v levé a s žezlem v pravé ruce. Legenda praví, že ji přinesla po potoku Mastníku povodeň v roce 1757. Podle její začernalé barvy byla nazvána mouřenínskou.

Pozdější vlastník panství, o kterém bude ještě řeč, Emanuel Kallberg, daroval sošku černé madony arcivévodovi Ferdinandu d'Este na Konopiště. To místní Kallbergovi hodně vyčítali.

V 90. letech minulého století se ale podle starousedlíka a místostarosty Josefa Volfa vrátila na Radíč zpět. Jenže brzy nato byla stejně ukradena. V pramenech z 90. let se objevuje ještě její fotografie a vyplývá z nich, že zde soška opravdu byla. Od té doby o ní nikdo nic neví. Opravdu?

Novodobá legenda praví, že kdo ukradenou Černou Madonu z Radíče najde, či vrátí, tak minimálně po tři pokolení bude jeho rod provázet štěstí, zdraví i bohatství a plodnost.

Podle jedné z teorií Madony dodatečně zčernaly od svící a chemickou reakcí barvy. Další teorie vysvětluje černou barvu Madon tím, že navazovaly na kulty bohyně země a předkřesťanských bohyň plodnosti, které byly někdy zobrazovány také jako černé. Domněnek o tom, proč jsou některé Madony černé, je však mnohem více.

Nutno dodat, že Černá Madona není to jediné, co ze zámku zmizelo. Vůbec poutavá je i lehce oprášená historie celého tohoto zapomenutého panství „pražských elit“.

Co zůstalo, byla v Čechách atypická dvoupatrová sýpka s průjezdem a dvojicemi stodol po stranách. Sýpku nechal v roce 1702 postavit Henneg. V témže roce ovšem panství prodává.

Radíč koupili bratři Antonín, Josef a Šebastián Losy z Losenau. Jednalo se o významný šlechtický rod, jehož česká větev vlastnila řadu statků v okolí Strakonic, či vybudovala palác Losyů v pražské Hybernské ulici, dnes Lidový dům.

Losyové nechali roku 1713 na Radíči vytesat pískovcové sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Víta u slavného barokního sochaře Jana Brokoffa, tvůrce řady soch na Karlově mostě v Praze. Dříve stály radíčské sochy na kamenném mostě přes Mastník, dnes by měly být v soukromých rukách. Potomci a dědicové Šebastiána Losy z Losenau drželi panství do roku 1782.

Poté se vystřídalo několik majitelů a od roku 1812 patřil zámek s dvorem zemskému právníkovi Františku Pistlovi. Řeklo by se, že ničím až tak významným historii a své zemi nepřispěl, nějakým veleváženým uměleckým dílem. A přece…

Po několik desetiletí zde totiž hostil slavného filosofa, kněze, reformátora a matematika Bernarda Bolzána.

Musel to být skromný, a přitom velmi chytrý muž, jenž dokázal skloubit víru s touhou po čistě pragmatickém poznání. Vždyť zformuloval několik matematických vět, které dodnes nesou jeho jméno, a přitom kázal Boží slovo.

Kronikář si v matričních zápisech z 2.pol 19.stoleti uložených v archivu v Příbrami všímá, že „v Otově slovníku naučném je Bolzáno popisován jako „idealný lidumil a velebystrý myslitel v oboru filosofie a matematiky…kněz nad jiné zbožný, narozen roku 1781 v Praze…“

“..měl snahu přesvědčiti, že křesťanství se nepříčí uznávaným pravdám rozumovým. Dostal ale nařízení, aby svůj úřad složil,“ píše kronikář.

Mezi lety 1805–1819 byl Bolzáno kazatelem v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde ve svých kázáních ovlivňoval inteligenci v éře národního obrození. Na Štědrý den 1819 mu bylo proto znemožněno dekretem císaře Františka I. učit a z učitelského úřadu byl pro své reformátorské názory suspendován.

Od roku 1820 tedy žil Bolzáno v ústraní, uchýlil se na zámek Radíč. Na zámku se mimo jiné zotavoval z plicního onemocnění.

O tom, jaké měli Pistlovi a Bolzáno dobré vztahy svědčí i to, že Pistlova dcera Františka se provdala za jednoho z nejnadanějších a nejmilejších Bolzanových žáků, Jana Augusta Zimmermanna, tehdy humanitního profesora na malostranském gymnasiu.

Podle ústně tradovaných vzpomínek byl Pistl oblíben zdejšími rolníky. Musel to být pokrokový hospodář. K panství patřily kromě Radíče vesnice Dublín, Hrazany a Žďár. Poddaných bylo necelých 900. Vedle tří dvorů a ovčína, na nichž hospodařila vrchnost ve vlastní režii, měla také pivovar, vinopalnu, mlýn s pilou, olejnu a cihelnu.

Na Radíči se nacházel rovněž cukrovar, který zde Pistl zřídil v roce 1837 a jenž pracoval asi deset let. Pistl se dožil, obklopen dětmi a vnuky, osmaosmdesáti let. V roce 1872 panství prodal Pistlův syn František panu Aloisi Augustu Mayerovi.

V letech 1875–1887 patřila Radíč baronovi Ehrenburgovi a od roku 1887 do roku 1920 Emanuelu Kallbergovi. To byla významná éra. Však také, jak nedávno vzpomínala devadesátiletá paní Bartošová z Radíče, když se v obci chce zdůraznit, že je něco staré, tak se říká, že „to pamatuje Kallberga“. Podle ní mezi zdejším lidem oblíben nebyl.

V Kallbergově období byla v Radíči zřízena četnická stanice, pošta (1898), hasičský sbor (1899) a škola (1900), dnes zde místo ní najdete hospůdku. Dobrovolní hasiči jsou zde pořád, ale jen jako pomocný útvar bez auta, pošta není, obchůdek už také ne…

Kallberg byl židovského vyznání, velkoobchodník s chmelem a císařský rada. Součástí zámku byl také mlýn a pivovar. Pivovar stál severně od zámku mezi příjezdovou cestou a zámeckou zahradou. Budova mlýna se dosud zachovala. Stojí nedaleko zámku a kolem toku potoka Mastník lze v krajině ještě nalézt zbytky náhonu.

Co se mlýna týče, jsou zaznamenány spory o tom, že Kallberg vyčítal Pistlovi, že se až příliš volně, bez patřičných formalit, dohodl s poddanými na vyvazovací povinnosti. Znamenalo to konec roboty.

Císař František Josef I. povýšil Emanuela Kallberga do šlechtického stavu v roce 1908 a přidělil mu erb. V roce 1920 Kallberg zemřel. Jak vyplývá z pozemkových knih, měl ale značné dluhy u finančních úřadů v Praze a Sedlčanech a jeho manželka Lucie se s tím potýkala.

V roce 1939 koupil zámek právník František Oberthor. Ve stejném roce byl jmenován prezidentem Československé družstevní banky, která oficiálně měla podporovat družstevnictví jako takové, ale hlavním důvodem bylo financování tehdejší sociální demokracie.

Oberthor byl členem několika rytířských řádů a právník židovské rodiny Petschů, obchodujících s uhlím. Oberthor rovněž zastával vysoký úřednický post, kde rozhodoval o státních nákupech uhlí a angažoval se v dobovém filmovém průmyslu.

Oberthor ihned provedl v zámku řadu stavebních úprav.

31. října 1943 je německými okupanty nařízeno vystěhování obce Radíč a dalších na Sedlčansku. Německá armáda měla odejít po pěti letech a usedlosti a domy přiděleny německým hospodářům. Zámek a velkostatek byly SS obsazeny v roce 1944. Paní Bartošová vzpomíná, že zde například natáčeli film Višňový sad. V hospodářské části zámku se podle pamětnice šily například kožené rukavice.

K zámku patřil také rybník s prastarými duby, ale jak zanikl pivovar a další hospodářství, tak i rybník přešel už do jiných vlastnictví a dnes je součástí pozemkového vlastnictví sedlčanského mlynáře.

Po válce byl zámek zabrán státem a pak sloužil jako depozitář Státního památkového ústavu. V padesátých letech byl označen za národní kulturní památku. Částečná rekonstrukce proběhla v 80. letech. Nic z vybavení se však nedochovalo. Odvezeno, ukradeno, zničeno.

Zámek byl ve zuboženém stavu. Prameny uvádějí, že v každé z místností se nacházela empírová kamna. Zhruba dvě desítky. Nezůstala ani jedna. U jedné z chalup se nedávno našly zahrabané v zemi zbytky kachlí různých barev, a dokonce i neporušené čelo, zřejmě pocházející ze zámku. Nutno dodat, že některé prameny uvádějí, že zbytky překrásných renesančních kachlí byly nacházeny na zahradě zámku už kolem roku 1889.

V roce 2003 byl zámek vrácen potomkům Oberthorů. Ti ho prodali. Započala pozvolná rekonstrukce, ale z finančních důvodů zámek opět změnil majitele. Zámek je průběžně opravován od roku 2010, intenzivně a opravdu velmi citlivě pak poslední čtyři roky.

Sýpku a erby zde restaurovali například umělečtí štukatéři Tomáš Knytl z Nebřichu a Tomáš Hejník z Buše na Slapech, s nimiž jsem hovořil.

Zámek je vlastněn společností Kavalen Beta pražského podnikatele Pavla Smetáka. Zámek není otevřený veřejnosti. Občas zde pořádá kastelánské dny, koncerty, svatby.

V kapli se například o pouti v roce 2022 sloužila mše, kde pan farář poutavě, volně přeloženo, pravil, že se člověk nemá snažit jen tak to doklepat k nebeské bráně, a sotva s odřenýma ušima jí projít, ale že má každý den žít naplno tak, aby zářil na nebi jako nejasnější hvězda. To, že hvězdy nad Radíčí září opravdu jasně, to mi věřte.

A třeba se najde i zdejší Černá Madona…

Zdroje: Historický průzkum NPÚ 2009, Sedlčanský sborník 1979, Wikipedia, zápisy z pozemkové knihy KN Příbram, rozhovory s obyvateli obce Radíč.