Článek
V sobotu ráno Český rozhlas hlásil, že ve Středočeském kraji už mají nově dokonce jednu cyklostezku osvětlenou. A k tomu rozhledny, každý rok přibývají další, i když z některých není nic k vidění. Přitom nejen, že vedle toho máme pořád děravé okresky a krajské silnice tak, že je to místy kličkovaná o život, a po zimě se to v potu tváře látá. Anebo se postaví nový kousek odnikud nikam.
Ony nám už padají i mosty a lávky. Začalo to zhroucením pražské Trojské lávky v prosinci roku 2017.
Pokračuje to zoufalostí se železničním mostem přes Vltavu u Vyšehradu. Přitom se stačilo o něho jen starat. Natírat ho. Nejen lávku pro pěší, ale celý most. Odrezit, základovka, vrchní nátěr na železo. Nevíte konšelé, jak na to? Dobře poradí v nedalekém velkém obchodu se stavebninami a domácími potřebami ve Velké Chuchli. Tak by to dělal každý normální hospodář.
Železniční most přes Vltavu u Vyšehradu v květenu 2020. To ještě po něm mohly přejíždět dva vlaky najednou, tam i zpět. Dnes už jen jeden a maximálně dvacítkou. Technici se bojí, že by větší zátěž už nevydržel.
Vše má svoji životnost. Samozřejmě. I ocel. Ovšem máme inženýry, ti to včas spočítají. Jenže politici, nejen na Malé Straně, ale také na radnicích, nevidí dál než za svoji politickou životnost, takže se asi neplánovalo, nebo jen plánovalo. Teď musí vlaky přes most jezdit krokem, a vždy jen jeden.
Příměstská linka Beroun-Praha končí už před mostem, nepokračuje až na hlavní nádraží. Jděte raději na metro na Smíchově. Bojíme se, že by most přes Vltavu mohl spadnout. A to by už fakt byl průšvih, nejen jako v Troji, kde se těžce zranili „jen“ čtyři lidé. Na jak dlouho bude klíčový železniční most u Vyšehradu v nouzovém režimu, to se neví. Prý stejně budou muset postavit nový.
Detail stavu horní části konstrukce železničního mostu přes Vltavu u Vyšehradu v roce 2020.
A teď nově, zdánlivě nečekaně, zavřeli další most, ten Libeňský. Posunuly se mu nosníky, beton se drolí, hlásí technická správa. Bude se to muset asi přibetonovat, na čas, samozřejmě, než se udělá výběrové řízení na generálního dodavatele, na poradenské firmy, na dodavatele dodavatelů, na architektonické soutěže, zeptáme se veřejnosti, co se jí líbí a co ne, zohledníme ekology, občanská sdružení „brouka pytlíka“, anebo – začneme konečně stavět nový?
Na to by totiž měly smysl dotace. Na nový most. Ne na pruhy předraženého asfaltu v přírodě. Proč si politici neřekli o peníze na generální opravu nebo stavbu nového Libeňského mostu od těch největších a nejúspěšnějších developerů, kteří právě v okolí tohoto mostu staví své velkolepé bytové a kancelářské projekty? Nejspíše by na základní infrastrukturální stavbu v blízkosti svého byznysu ještě rádi tyto společnosti rády přispěly.
Nevídané, kam až a jak jsme si to poskládali priority. Chtělo by to vylézt na pořádně vysokou rozhlednu, a podívat se na věci veřejné z nadhledu. Nedělat z dotací byznys a z politiky čtyřletou epizodu, ze které vypadne vždy nějaká ta trafika. A občas se nahne nějaký most.
