O domku prohraném v kartách. Němá paměť 180 let staré chalupy. Znáte příběhy z té své?

Není památkáři chráněná (naštěstí), není to zámek, nikoho nezajímá (naštěstí), nebydlel tam žádný slavný spistovatel. A přesto mi to nedalo a dva měsíce jsem pátral. Narazil jsem tak na řemeslníky, šlechtice, žebračku, osudovou prohru v kartách, exekuce i odsun, který Němci provedli za války Čechům.

Zajímalo mne, kdy vůbec byla postavena, komu patřila, kdo v ní žil, v jakém dobovém kontextu, že v té době nebyla ještě elektřina a cesta kolem ní byla prašná, zato duby naproti už rostly do své budoucí mohutnosti. Dozvěděl jsem se, že už dávno fungovaly zástavy, exekuce a že rodiče mysleli na to, aby nemovitostí zajistili své děti, a naopak až vyrostou, tak aby staří byli zajištěni vejminkem. Důchody nebyly.

Budiž toto inspirací i v tom, kde všude jsem se pídil. Prvním zdrojem je místně příslušný katastr nemovitostí. Ten archivuje rovněž pozemkové knihy, předchůdce současného katastru. V Příbrami, kde jsem pátral já, mají příjemně zařízenou studovnu. Pracovnice katastru jsou vstřícné, je však třeba dodržovat pravidla. Někteří lidé totiž historické záznamy, obzvláště ty vložené, kradli. Co chcete, to okopírují nebo si můžete vyfotit.

Záznamy ale obvykle nejdou dále než dvě stě let. Dalším zdrojem jsou matriky, ale kdo není na tohle odborník, nevyzná se v tom. Pomoci mohou proto muzejníci, v mém případě ze Skanzenu Vysoký Chlumec. Zde byli také velmi vstřícní. Dobré jsou i vzpomínky nejstarších obyvatel obce, protože na „každém šprochu bývá pravdy trochu.“ Někdy si lidé v obcích vedou místní kroniky, takže je dobré zajít do místní hospody, školy, případně na farnost.

Chalupa, o které vyprávím, se nachází v obci Radíč nedaleko Sedlčan. Jak jsem si přečetl v knize historiků Šárky Janotové a Marie Tošnerové „Sedlčanské paměti ze 17. století“ byl to kraj nejprve pánů z Hradce a pak Rožmberků a nakonec Lobkowitzů. (Dodnes se zde pořádají stranou pozornosti šlechtické hony.)

Úrodný, malebný kraj, ale stíhaný řadou pohrom jako obří nálety kobylek, rajtování vojsk, nebo město několikrát do základu vyhořelo. Probíhala zde tvrdá rekatolizace. Obec Radíč je známá zámkem (na místě původní tvrze), kde pobýval filosof, kněz a matematik Bernard Bolzano.

Když jedete krajem hlavně v noci, uvědomíte si, jak malá je zde na naše poměry hustota osídlení. Přitom sedmdesát kilometrů od Prahy a co by kamenem dohodil do jižních Čech.

Kamenná chalupa v Radíči je nejmenším stavením v obci, dvě obytné místnosti, chodba, skládek a sklípek. V chodbě a na půdě byly nalezeny pozůstatky černé kuchyně, kde se vařilo na otevřeném ohni, a která zřejmě zároveň vytápěla původně jednu větší obytnou místnost. Po černé kuchyni zbyly saze pod omítkou, zbytky původního komína, který byl poté posunut a ve stodole „lopata“ na sázení chleba.

Voda venku, záchod suchý. Až někdy v 60. letech minulého století zavedena elektřina.

Dům byl postaven kolem roku 1840. Z pohledu věků je to mžik, vždyť v nedalekých Hrazanech můžeme obdivovat oppidum z dávno předkřesťanských časů. Z pohledu života člověka je ale sto osmdesát let hodně. Přelom první a druhé poloviny 19. století. Právě v té době se rozvíjel velkostatek na barokním Zámku v Radíči, pivovar a mlýn. Hned za chalupou je další statek Chýnov, kde ve čtrnáctém století rovněž stávala tvrz a kde se točila Zdivočelá země.

Proti chalupě jsou asi 350 let staré duby.

„Do map je dům zakreslen na indikační skice k Císařským otiskům kolem roku 1841,“ napsala mi Klára Posekaná ze skanzenu Vysoký Chlumec, Muzeum Příbram. Na Císařském otisku ještě chalupa zakreslena není. Na zpřesňující skice už ano. V Čechách probíhalo toto mapování v letech 1826–1830 a pak 1837–1843.

Krejčímu Václavu Hulanovi a jeho ženě Kateřině se zde podle matriky narodila dcera Františka. Jedná se o první nalezenou písemnou zmínku o tomto čísle popisném. Františka zde později žila se svým mužem, zedníkem Františkem Tárkou.

V roce 1858 chalupu kupují Jan a Marie Vackářovi. Každý na polovic na základě smlouvy trhové. Jedná se o první zápis v pozemkové knize. Vackářovi měli čtyři dcery Annu, Marii, Františku, Josefu. Ze zápisů rovněž vyplývá, že rodiče od počátku mysleli na zajištění dětí, a později i na zajištění svá na stará kolena.

Vackářovi prospěch každé z dcer zřídili na chalupě zástavu formulovanou jako „zástavní právo za pohledávání nezletilé…“ a to ve výši 43 zlatých s 5% (ročními) úroky. Děti tak byly vůči chalupě v právním postavení věřitelů. Kdyby někdo chalupu chtěl prodat, koupit, musel by jim tyto sumy vyplatit, neboť závazek byl jasně vepsán do pozemkové knihy, předchůdce dnešního katastru. V pozemkové knize je pak v roce 1869 zapsáno i to, že „Jan Vackář za blbého prohlášen a jest mu František Pudil taktéž z Radíče opatrovníkem ustanoven.“ Rozhodl tak soud v Táboře.

Později jsem právě v knize Sedlčanské paměti ze 17. století nalezl v přehledu tehdejších chalupníků i zmínku o rodině Vackářových, čili to musel být rod, který měl v kraji už kořeny, když chalupu v Radíči pořídili. A mimochodem, jméno „Pudil“ je v Sedlčanech známé dodnes. Jmenuje se tak například tamní známý kamnář.

V roce 1885 dochází ke střídání generací, ale mladí zde dlouho nezůstanou. V únoru je ve prospěch Marie Vackářové zřízen výměnek. V témže měsíci je zapsán coby spoluvlastník zeť: Antonín Krameš, který se oženil s dcerou Františkou Vackářovou. V matrice je u Krameše uveden status „domkař.“

„Baráčník, též domkář, je označení pro vlastníka menšího stavení. Patřil k nejmenším majitelům nemovitosti na vesnici, neměl pole, pouze zahradu kolem domku. Mohl se živit buďto námezdní zemědělskou prací, nebo provozováním řemesla,“ vysvětluje Wikipedia.

Ještě v srpnu téhož roku je na dům je zřízeno zástavní právo exekuční ve prospěch Karla Frankla v sumě 18 zlatých se 6% úroky a jdoucími soudními náklady v sumě 6 zlatých. Již v dubnu 1886 je zástava vymazána, neboť půjčka byla vrácena v sumě 72 zlatých. Frankl vydělal za devět měsíců čtyřnásobek.

V roce 1887 je v pozemkové knize zapsán coby vlastník Emanuel Kallberg (narozen 1847 v Praze, zemřel 18. května 1920). Ten už byl rok vlastníkem Zámku a velkostatku Radíč. Kallberg byl velkoobchodník s chmelem, císařský rada, šlechtic. Jednalo se o židovskou rodinu. Součástí zámku byl tehdy také mlýn a pivovar. Co se mlýna týče, jsou zaznamenány spory o tom, že Kallberg svému předchůdci vyčítal, že se až příliš volně, „per huba“, bez patřičných formalit, dohodl s poddanými na vyvazovací povinnosti. Kallberg v letech 1882­­­-1898 také vlastnil rokokový zámek v Bolechovicích (Sedlec-Prčice) a pivovar v Praze–Libni (1875-1880).

Císař František Josef I. povýšil Emanuela Kallberga do šlechtického stavu 30. listopadu 1908 a přidělil mu erb.

V Kallbergově období byla v Radíči zřízena četnická stanice, pošta (1898), hasičský sbor (1899) a škola (1900). Četnické stanoviště bylo za Kallberga podle záznamů v Muzeu Příbram zřízeno v protějším čísle 41. Na stejném listě v dokumentu „Matrika společníků“ je připsáno dané číslo popisné s poznámkou „bývalá Vačkářova.“

Jak vyplývá se sčítacích operátů, v chalupě se narodil a bydlel Jan Mlejnek (23.prosince 1878). Byl čeledínem na „Dvoře Lucie Kallbergové, Radíč 1.“ Od 4. ledna 1904 s ním v chalupě žila manželka Antonie Mlejnková (narozena 2. srpna 1884). Vedla domácnost. Syn Bohuslav se narodil 13. července 1910 a dcera Marie Mlejnková 21. prosince 1914.

18. května 1920 Kallberg zemřel. Ze sledu dalších zápisu v pozemkové knize k domu Radíč vyplývá, že následovalo vleklé řízení o dědictví, komplikované daňovými nedoplatky.

Zemský civilní soud sice už dva roky po Kallbergově smrti v roce 1922 rozhodl, že chalupu zdědí Lucie Kallbergová, ale ta byla zaspána jako vlastník teprve až za šest let poté, v roce 1928. Trvalo to tak dlouho, protože v roce 1925, tedy pět let po Kallbergově úmrtí, byl dům zatížen zástavou z titulu toho, že Berní úřad v Karlíně evidoval pohledávku ve výši 279 938 Kč a 90 haléřů; a Berní úřad v Sedlčanech nedoplatek ve výši 736 213 Kč a 16 haléřů.

Hned za rok (1926) byla uvedena poznámka, že Pozemkový úřad zvažuje převzetí domu Radíč a parcely.

Lucie Kallbergová se v roce 1928 stává vlastníkem chalupy, za rok na to je pak zástava pro pohledávky berňáku vymazána. Je nepochybné, že tyto věci kolem chalupy jsou jen malým odrazem změn a právně-finančních souvislostí, které se děly s celým panstvím na Radiči.

Za další tři roky, v červnu 1931, je na domě zřízeno další zástavní právo za vykonatelnou pohledávkou Československého státu v částce 205 713 Kč se 7% úrokem od 10.12.1929. A to na základě státního rozkazu pro vyměřování poplatků ze 17.4. 1928.

V roce 1932 zabírá dům Státní Pozemkový úřad, za rok vymazává zástavu.

V dubnu 1935 chalupu přiděluje Františkovi a Františce Šťovíčkovi. Vlastnictví bylo s „omezením a závazkem pro přídělce.“ Zřízen byl zákaz zcizení.

Šťovíčkovi postavili v roce 1936 stodolu.

Rok na to část pozemku přenechali zámeckým pánům. V domku podle domovského listu pobývají Mlejnkovi, respektive v roce 1942 je zde hlášen Miloslav Mlejnek, učen strojní zámečník.

K 31. října 1943 je německými okupanty nařízeno vystěhování obce Radíč a dalších na Sedlčansku. Nastupuje německá armáda. Obyvatelstvo zůstává jen to, co je potřeba na hofech, statcích, tzn. statku Radíč a Chýnov. Oblast má být první ucelenou poněmčenou krajinou v Čechách. Německá armáda měla odejít po pěti letech a usedlosti a domy přiděleny německým hospodářům. Toto období je v pozemkové knize domu Radíč specifikováno jediným slovem „Zábor“ napsaným červenou tužkou v záhlaví knihy. Jinak žádné datum ani odkaz na nějaký dokument.

Červenou tužkou se v pozemkových knihách podtrhávali již definitivně ukončené skutečnosti, respektive zápisy. Zámek a velkostatek byly SS obsazeny v roce 1944. O tom, kdo po záboru v chalupě žil, zda byla využívána, není zatím nic zjištěno. Na zámku bylo sídlo SS.

12.únor 1947 přebírá nemovitost Národní správa.

Notářským zápisem je chalupa vlastnicky určena Josefu a Miladě Šťovíčkovým. Zároveň je zde pro Františka a Františku Štovíčkovi zřízen výměnek. V roce 1952 je vymazán výměnek pro Františka Šťovíčka a o deset let později pro Františku Šťovíčkovou.

O domku prohraném v kartách

V polovině února 2022 jsem navštívil místní ve zdejší bytovce, když se dělalo prase. Hned u dveří do kotelny, kde byla sešlost, mne přivítal bodrý padesátník v oranžově-svítivých silničářských montérkách slovy: „To byl náš baráček. Jenže děda to prohrál v kartách. Já jsem Pavel Šťovíček.“ Prý, jak dodal, šlo o tehdejších 300 Kčs.

Domníval jsem se, že vyprávění o domku prohraném v kartách, kterou jsem slyšel už dříve, je jen legenda. Poprvé jsem to slyšel od sousedů Křížků, že prý někdo v minulosti tak o domek přišel. Odhadoval jsem, že se tak mohlo být za časů Krameše. A ejhle, stalo se tak později, ale přece.

Šťovíčkovi chalupu hned poté, co ze světa odešla paní Františka Šťovíčková, přenechávají panu Janu Řehákovi (nar.1882). Má zde zapsaný trvalý pobyt.

Na základě rozhodnutí o dědictví chalupu získává Emílie Ondráčková, dcera zemřelého Jana Řeháka. Dle zápisu notářského byla „dělnice JZD, bytem Radíč 29.“ (Asi před rokem jsem po zdejších loukách venčil psi a dal se do řečí s paní, která měla také pejska. A ejhle, také od ní jsem se dozvěděl, že tenhle domek býval její rodiny, že je rozená Ondráčková…lidé odcházejí na věčnost, ale kořeny zůstávají)

Ondráčková chalupu v lednu 1965 prodala manželům Karlovi a Eugenii Venzarovým. Za částku tři tisíce korun československých. Karel i Eugenie Venzarovi byli již v důchodu, paní byla učitelka, oba bytem na Újezdě v Praze. Na Újezdě měla trvalé bydliště celý život i dcera Eugenie Venzarová (24.února 1932-18. dubna 2019).

V lednu 1971 dědí chalupu dcera Eugenie Venzarová ml. Věnovala se ornitologii. Byla neteří a jedinou dědičkou po Longíně Vaverkové, manželce ve své době slavného prvorepublikového filmového herce Vaverky-

Venzarová na chalupu jezdila ráda. Jak vzpomínají sousedé, často se sem „přiřítila ve svém šedivém žigulíku, s příšerně vytočenými otáčkami. Hodně se zajímala o svět a lidi kolem sebe. Znala několik jazyků. A vedle sousedovi dokázala sehnat tehdy nedostatkovou motorku, Simsona,“ vzpomíná soused Křížek.

Paní Venzarová se zabývala výstavnictvím. Podílela se na organizování Československé účasti na slavné celosvětové výstavě EXPO 1967 v Montrealu. Ve stodole se našla cedule z této velkolepé akce. V komoře a stodole se našlo mnoho plakátů z výstav z 80. let.

Navštívila Japonsko, soudě dle listů nástěnného kalendáře z roku 1972 s japonskými zahradami z toho roku, jimiž byla ještě v roce 2021 uvnitř vyzdobena kadibudka. V nádobí byl rovněž nalezen suvenýr, lžička z Nagasaki z roku 1984.

Jak vzpomínají sousedé, rodina Křížků, „paní Venzarová byla noční pták, často u sporého světla seděla a četla do tří ráno. Hodně se zajímala o politiku.“ Byla bezdětná. Jak vzpomínají sousedé, „jezdila sem dlouho ještě se starou maminkou, ale pak už čím dál méně.“

V říjnu 2016 daruje chalupu České společnosti ornitologické a za tři roky na to paní Venzarová zemřela. Ornitologové chalupy prodaly…

Budiž mé vyprávění i výzvou: napište mi do diskuze, co vy víte o své chalupě, či starém domě, kde žijete, jaké se k místu a domu pojí legenda? Mnoho chalup je z dob krutostí druhé světové války a po ní. Jsou po Němcích, lokality pak devastovali pováleční komunisté, ale znovu se zde obnovil život…

Zdroje: Katastr nemovitostí Příbram, Skanzen Vysoký Chlumec, Sedlčanské paměti ze 17.století (Šárka M. Janotová, Marie Tošnerová), Národní filmový archiv, Wikipedia