Článek
Táta do něho promítl všechny své vlastní nesplněné hokejové sny a vedl ho ke spolehlivosti, tvrdosti, cílevědomosti. A hodně investoval. Statisíce. Lukáš se snažil. Dřel. Dostal se do elitního mančaftu. Na ledě vynikal v pohyblivosti. Tanečník. Však měl také trénink od vyhlášeného krasobruslaře.
Záběr z tréninkového zápasu dorostu hokejové Sparty. Foto Jindřich Ginter
Chodili jsme celá naše širší rodina, její mužská část, Lukášovi fandit. Nejsem sportovec, nemůžu si dovolit hodnotit, ale přece jenom, když Lukášovi bylo kolem čtrnácti, začínalo být i hokejem nepolíbenému divákovi jasné, že mladému hokejistovi pro nejvyšší mety něco chybí. Nadhodil jsem to.
Jeho táta připustil, že to také cítí. „Není tvrdý, nejde tělo na tělo, jako by se bál střetu. Místo souboje raději protihráče objede. To mu jde, to ano, ale je fakt, že musí přitvrdit,“ glosoval to otec.
V tomto okamžiku už přístup „musí“ neměl moc význam. Prostě tvrdost, rváčství, v Lukášovi není. Začal se trápit, bál se to tátovi řícit, že asi s hokejem skončí. Začal pozdě chodit na tréninky, jeho otec se vztekal, vyhrožoval, vyčítal, motivoval. Nic naplat.
Na zápasu dorostu je sice diváků pár, většinou rodiče, ale hráči dřou jako by hráli o mistry světa. Foto Jindřich Ginter
Lukáš nejprve sestoupit do horšího týmu, a opravdu, jak mu bylo osmnáct, s hokejem definitivně skončil. Po čtrnácti letech tvrdé dřiny, odpírání, toho, že se v mnoha ohledech nevěnoval tomu co „běžné děti“. Studuje hotelovku.
„Přesto nelituju, hokej mi hodně dal, ale nemělo smysl pokračovat v něčem, co moc chtěl táta, ale ne já,“ svěřil se pak Lukáš. A o tom to je: vést děti ke sportu je fajn, ale, aby rodič do svých ratolestí projektoval své nesplněné vrcholové ambice, to dobré není, a vede to často k pravému opaku. Nejen ve sportu.
A tady na závěr zajímavost z archivu, jak se hrál amatérský hokej v Praze v roce 1964…
Takhle se hrál amatérský hokej v Praze v roce 1964. Foto archiv Jindřich Ginter
