Článek
Před důchodovým systémem se staří lidé uchylovali pod výměnky, neboli vejminky. Systém, v němž předali svůj majetek dědicům s podmínkou, že ti se o ně budou až do smrti starat. Jenže průmyslová revoluce nahnala lidi do měst, a tovární dělníci při ztrátě zaměstnání neměli co předat dědicům takzvaně na přilepšenou. Vznikal tedy problém, který bylo potřeba nějak řešit. Důchodový systém je tu s námi od roku 1889, kdy jej v Prusku zavedl kancléř Otto von Bismarck. Tedy od vrcholu průmyslové revoluce, kdy najednou, díky síle strojů lidstvo skokově zbohatlo a nebylo již potřeba tolik lidské práce. Mohli jsme si tedy dovolit odměňovat celý život těžce pracující lidi, kteří již ve stáří neměli tolik sil vykonávat svou profesi. Ti měli možnost se uchýlit pod deštník důchodového systému. V našich krajích byl důchod zaveden až v roce 1924 a odcházelo se do něj v 65 letech.
V současnosti je starobní důchod téma číslo jedna mezi politiky i mezi lidmi. Někteří nadávají, že naši penzisté jsou zmlsaní a chtěli by více, jiní zase že mají málo a třou bídu s nouzí. K tomu ve státním rozpočtu stále bobtná bublina, kterou je potřeba vydávat na důchody a která je tak velká, že jakákoliv změna se projeví v řádech miliard korun. A v našem napjatém nevyváženém rozpočtu je to skutečně velké téma.
Ze sociálního pojištění, které samozřejmě nezahrnuje jen starobní důchody, ale i jiné sociální dávky, plyne do státní kasy 57,44 miliardy korun měsíčně, zatímco z ní utíká 62,7 miliardy měsíčně. Každý měsíc je tedy sociální systém v mínusu 5,3 miliardy, což za rok dělá nezanedbatelných 63 miliard. Taková nepříjemná situace přišla především kvůli prodlužujícímu se věku dožití. Máme tedy více důchodců než kdy dřív, a jejich počet stále narůstá, když do penze odcházejí silné ročníky. K tomu s nižší porodností pomalu klesá počet obyvatel, tedy těch, kteří si platí sociální pojištění a přispívají do společné kasy. Nůžky se stále rozevírají a manko důchodového systému bude v budoucnu jen větší, pokud někdo nepřijde s nějakým geniálním řešením.
Jedna možnost, kterou prosadila současná vláda, je pohyb věku odchodu do penze směrem nahoru. Což znamená, že lidé budou muset pracovat o nějakou dobu déle, než budou moci jít do důchodu. To se pochopitelně lidem nelíbí a staví na tom i opozice. Další možností je pak snižování výše starobních důchodů, což se lidem také nelíbí a opozice na tom také profituje.
Poslední možností, jak se zbavit černé díry v rozpočtu v podobě nevyváženého sociálního systému je ho prostě zrušit. Nadmíru nepopulární a šokující krok, který však kupodivu zní celkem logicky, když si jej rozebereme. Částečně se o něj také opírá takzvaný druhý pilíř důchodového pojištění.
Drtivou část historie lidstva jsme žádný důchodový systém neměli, jak je psáno hned v prvním odstavci. Přesto lidé neumírali hlady hned, jak přišli o svou obživu. Jednoduše se uměli zařídit tak, aby se o ně buďto někdo postaral, případně aby měli našetřeno tolik, že jim to vystačilo. To jen my jsme si v průběhu dvacátého století zvykli na komfort podpory státu a na to, že se o nás stát prostě po šedesátce postará, když už od nás vybírá ty daně. Na nějaké zaopatřování do důchodu myslí jen velmi malé procento lidí, kteří si aktivně šetří a mají pak ke standardnímu důchodu ještě přilepšení.
Drtivá většina lidí však chce žít tady a teď a vydělané peníze hned utrácí za zboží a požitky, aby si osladili život. Proti tomu se nedá namítnout vůbec nic, od toho také lidé chodí do práce a vydělávají, aby měli v životě nějaké potěšení. Ono ale úplně postačí si měsíčně odkládat pár procent a investovat je na nějaký spořicí účet, neřkuli investiční, který pak v těch šedesáti letech bude generovat tolik peněz, že to do konce života vystačí. Teoreticky by se šance mohly chopit pojišťovny, které by převzaly odpovědnost za stát a nabídli lidem více možností spoření na důchod, než nabízí stát (což je vlastně jedna jediná). Ostatně i o tom je onen druhý pilíř. O tom naučit lidi zase po sto letech myslet na svou budoucnost a nespoléhat se jen na stát. Produktivní část života je dost dlouhá na to, abychom si stihli zařídit poměrně slušné zaopatření na penzi. I když vysokoškolák začne pracovat od 25 let, tak pořád má do důchodu 40 let času si našetřit. Což je 480 měsíců, tedy 480 výplat.
Jenže jak je psáno dříve, lidé si na důchodové jistoty od státu zvykli natolik, že už neumí myslet bez nich. Kdyby se povinné sociální pojištění zrušilo, což by lidem ušetřilo pár tisíc na výplatě, předpokládám, že většina lidí by je použila na nový telefon nebo na druhou dovolenou. Proto, že jejich myšlení je nastaveno tak, že jakmile dosáhnou 65 let, stát se o ně postará. Stát se zkrátka chytil do pasti, ze které není úniku. A pokud ano, bude ten únik pro mnoho lidí dost bolestivý.
