Článek
Po většinu existence civilizovaného lidstva byly státy společným vlastnictvím jejich občanů a pro vybrané jedince byla čest se o ně starat. Králové s nimi nakládali jako se svým svěřeným majetkem, protože je do vínku dostávali jejich potomci. S nejlepším úmyslem s nimi nakládali i demokraticky zvolení zástupci, a to již od doby starého Řecka. To proto, že to se svým státem mysleli dobře a chtěli, aby prosperoval.
Tyto snahy jsou logické. Politici byli vždy osoby, které měly dost morálky a odpovědnosti k tomu, aby upozadily své zájmy před zájmy státu. Pracovali pro bonum comunae - společné blaho. Koncept je jednoduchý: Pakliže bude státu dobře, bude dobře všem a tím pádem i mně.
Tento koncept, kdy byl politik víceméně čestný muž pracující pro svůj stát, se udržel dodnes, respektive v naší době. Ještě dnes má většina států své představitele, kteří jsou lidé na správném místě. Jenže nyní se pomalu začínají věci otáčet. Stále více politiků se začíná tomuto schématu vymykat.
Pomiňme úlety ve formě diktatury. Diktátoři sotva dělají vše proto, aby jejich státy prosperovaly. Jejich cílem je osobní prospěch a vojenská síla, která je udrží u moci. Také nejsou žádnými demokratickými politiky, ale k moci se vyškrábali „ukradením“ státu revolucí či pučem. Dnes nejznámějším příkladem tohoto typu politika je patrně severokorejský vůdce Kim Čong-un, který si ze svého státu udělal pokusnou laboratoř vojenského charakteru a osobního zbožštění.
Máme tu také Vladimira Putina, který je zvláštním typem diktátora. Demokraticky zvolený politik, který ohnul zákony a především ústavu své země tak, aby se stal doživotním prezidentem s neomezenými pravomocemi. De facto také diktátor, který se však na své místo propracoval demokratickým aparátem. A to dokonce nadvakrát.
Ale podívejme se nyní do demokratického světa, ve kterém se také začínají dít velké změny. Konkrétně do USA a k nám, do České republiky. Našli bychom jistě více příkladů, ale tyto dva vnímáme nejvíce.
Amerika byla od svého počátku zemí, která byla v politice zcela čitelná. Procházela dějinami s nezměněným kurzem, který všichni důvěrně znali a s neoblomnou jistotou mohli očekávat, co se bude dít. Tento „policajt demokracie“ tu byl vždy pro záchranu civilizovaného světa, při které, pravda, občas napadl nějaký stát nepatřící do oné chráněné skupiny. Samozřejmě i USA vždy měly nějaké osobní zájmy a jednaly podle toho, ale stále byly oporou pro demokratický svět.
Tento stát však padl do rukou Donalda Trumpa, který rozkopal jeho hodnoty snad ještě dříve, než se chopil úřadu. Ihned po jeho druhé inauguraci jsme zažili obrovský obchodní obrat, kdy Trump asi každé ráno vytáčel výši cel na kole štěstí. Vzápětí začal prostřednictvím Spojených států vyhrožovat dosavadním spojencům a požadovat jejich území. Přenastavil pravidla fungování NATO, což, nutno uznat, je poněkud oprávněný krok. Ve vnitřní politice začal hon na imigranty i personální čistky nepohodlných úřadů. Z Ameriky, pilíře demokracie, se během chvilky stal loutkový stát jednoho egomaniaka.
Podívejme se ale také k nám, poněvadž naše prostředí je to, co známe nejlépe. I zde dochází k destrukci původního státu. Také Česká republika, respektive Československo, byl od počátku stát, který byl poměrně čitelný. Žádný zásadní obrat ve směřování a politice nenastal. Pravda, během druhé světové války jsme se rozpadli, po ní jsme otočili na východní stranu, po Sametové revoluci zase na západ, ale byli jsme stát, od kterého se dalo něco očekávat a který otáčel spíše z donucení, než z rozmařilosti. Pokud budeme brát v potaz jen demokratické období, pak byla naše politika zcela jasná.
I to se nyní změnilo. Andrej Babiš, coby předseda vlády, se také nehodlá řídit tím, co se od něj (respektive státu) očekává. Řídí se tím, co mu přihraje nejlepší volební preference a největší hospodářský prospěch pro jeho firmy. Jelikož jeho demokratická moc pramení zejména od nespokojených občanů, musí řídit stát tak, aby se jim zalíbil, to znamená jinak, než tomu bylo doposud.
Mohli bychom namítnout, že tyto změny se dějí, protože si to žádají voliči a on jim pouze vychází vstříc. Vždycky tu ale byli voliči, kteří si žádali špatné změny a špatná rozhodnutí. Ať už z důvodu naprosté neznalosti politiky, neschopnosti se v ní orientovat, nerozvážnosti anebo extrémistických názorů. Politici však měli vždycky dostatek odhodlání, morálky, a rozumu, aby tyto „neznalé“ voliče neposlouchali, protože jejich požadavky a názory zkrátka byly špatné a nerozumné a stát by zavedli do pekel.
V rodině se rodiče také neřídí tím, co požadují děti, ale tím, co uznají za správné. Stejně tak to dosud fungovalo u státu. Kdyby se rodiče řídili tím, co chtějí děti, byly by domácnosti plné nevzdělaných dětí, zanedbaných domácích mazlíčků, bonbonů a exekučních příkazů. Naštěstí rodiče nikdo nevolí, a proto nemají potřebu zavděčit se dětem úplně ve všem, jako to nyní dělá Andrej Babiš s jeho voliči.
Naštěstí, na rozdíl od Ruska, máme ještě stále demokratickou rozumovou brzdu nazvanou volby. Když občané vidí, že země se řítí špatným směrem, mohou si volit jiné politiky, kteří nabízí lepší cestu. Což se děje. Jenže pak tu máme co čtyři roky zásadní politický obrat. Jak dlouho tyto otočky demokratický svět vydrží, se nedá odhadnout. Co je však jisté je, že mu velmi škodí. Potřebujeme opět rozumné politiky, nikoliv populisty, kteří pro udržení moci udělají cokoliv, co svým voličům na očích vidí. A přitom tajně myslí na sebe.
