Článek
Příchodem nového potomka do rodiny se rozjede velký závod. On ten malý uzlíček půl roku vlastně skoro nic neumí a postupně se celkem rychle učí základní věci, jako ovládat ručičky, vyplazovat jazýček, koukat, poznávat maminku a chytat věci. Ovšem očekávání na něj jsou vysoká. Mnohdy až příliš vysoká. A často dost zbytečně.
Jak rodiče, tak obzvláště prarodiče, všichni po tom malém uzlíčku chtějí nějaký výkon. Samozřejmě nikdo nečeká, že v roce začne běhat maratony a číst Vergilia v originále. Ale všichni by po něm chtěli, aby uměl pást koníčky, sedět, lézt, plazit se, stoupat si, mluvit, nebo alespoň vyslovovat slabiky. A to pochopitleně co nejdříve. Ideálně dříve než jeho vrstevníci mezi známými i ti na ulici. Protože to je jistě důkazem naprosté geniality toho malého i těch velkých, tedy rodičů, a v neposlední řadě prarodičů, protože i jejich geny se v něm zrcadlí. Všichni jsou tedy zklamaní, když v roce jejich potomek ještě neběhá, když při nástupu do školky neumí plynně číst a počítat a když jeho umělecká dílka jsou neidentifikovatelné čmáranice. Obvykle jsou za viníky označováni rodiče, kteří neví jak vychovávat děti a celé to pokazili. A celé to zklamání přichází jen proto, že sestřenice už v devíti měsících běhala, maminka údajně od půl roku chodila na nočník a děda má v roce fotku, jak porcuje dort.
Pro případnou kontrolu, jestli je naše dítě naprostý génius, nebo lempl, máme i rozvrh dovedností, který nám ukazuje, kdy má potomek co umět. A pokud o pár dní prošvihne termín, rodiče z toho mají těžkou hlavu, prarodiče nervové záchvaty, z nichž zase dostanou nervové záchvaty rodiče, neboť je jim za to stále dokola spíláno.
Samostatná kategorie je také jídlo. Rodiče se řídí novými trendy a doporučením lékařů, zatímco prarodiče ve tři čtvrtě roce hlásí, že za nich už děti futrovaly buřtíky a mohly jíst cokoliv. Starší generace, účastní-li se také této soutěže, pamatuje, jak roční děti krmila piškoty namočenými do kafe. Nicméně kdy a co bude dítě jíst a co mu bude chutnat, je tak nějak na něm samotném v kombinaci s rodiči. Některým mláďatům chutná batát, některým špenát, jiné to zase odmítají. Také kdy se děti naučí ovládat lžičku, je na nich samotných.
A ono je to přitom vlastně všechno úplně, ale úplně jedno. Důležitým milníkem je nástup do školky, kdy podle požadavků na přijetí musí dítě umět chodit na záchod, aby jej učitelky nemusely přebalovat. Což snad všichni chápeme. Musí také umět samostatně jíst, což chápeme taky, poněvadž ani učitelky ve školce nejsou chobotnice, které by zvládly najednou krmit osm dětí. Tedy první milník, který zhodnotí, zda jsou naši potomci nadaní, či nikoliv, je přijetí do školky. Tedy alespoň v rámci běžného vývoje. Jestli se předtím naučily běhat v osmi nebo čtrnácti měsících, je naprosto jedno, umí to nakonec všechny. Stejně jak mluvení. A co si budeme nalhávat, existuje spousta dospělých, kteří mluvit neumí a mají vady řeči. Stejně jako ti mrňousové. A řeší to u nich někdo?
Tedy milí rodiče, nemusíte se hroutit, že vaše dítě neleze podle plánu, nemluví podle plánu a zásadně odmítá rýžové kaše. Ono se to prostě jednou naučí. Jen musíte mít trochu trpělivosti. Ty tři roky utečou jako voda a pak už budou umět všechno, co ty ostatní. A až vylezou ze školky, budou znát i barvy a geometrické tvary stejně jako jejich vrstevníci.
