Článek
Samozřejmě každý politik má svůj důvod, proč do vrcholné politiky, tedy poslanecké sněmovny, kandidoval. Některým se zadařilo a dotáhli to ještě výš. Jen stěží bychom mohli doufat, že všichni, nebo alespoň většina lidí, to dělá proto, aby by státu ráda svou maličkostí pomohla, že bude makat do roztrhání těla a veškeré své potenciály uplatní na zefektivnění státního aparátu.
Samozřejmě každému je jasné, že mezi politiky se schovávají i lidé, kteří jdou do poslaneckých lavic za nějakým výdělkem. A tím určitě není jen základní poslanecký plat. Lepší finanční ohodnocení by mohli hledat spíše ve vysokých manažerských funkcích, včetně těch státních. Jenže zákoutí poslanecké sněmovny skrývají pro mnohé ještě další formu přivýdělku či možnost sáhnutí si na moc. V kuloárech probíhá lobbing a pro lidi, kteří chtějí zakázky od státu je to vyloženě lákadlo, protože státní zakázky jsou pro šikovné podnikavce zlatý důl. Je to už pak jen krůček ke korupci. Naší patrně nejzkorumpovanější stranou byly Věci Veřejné, mezi jejichž poslanci bujela korupce z jedné i druhé strany. A úplně nejznámější postavou úplatkové aféry je David Rath, jehož policie zadržela s krabicí od vína se sedmi miliony.
Obohacovat se mohou poslanci také prostřednictvím zmanipulovaných zakázek, kdy velmi lukrativní státní zakázky posílají firmám, které vlastní jejich blízcí příbuzní, nebo kolegové. Povětšinou si toho ani nikdo nevšimne a když ano, těžko se to řeší. A co si budeme nalhávat, státní zakázky patří mezi ty nejlepší, neboť ať je vláda jakákoliv, stát nikdy není dobrý hospodář. Naopak (bohužel) stále platí, že „z cizího krev neteče“ a ze státních zakázek koukají nemalé peníze, které nakonec vlastně ani nikdo nehlídá.
Další jev patrně také v politice existoval vždy, ale nejvíce najevo vyšel až nedávno. Jde o snahu jedinců být v politice, aby mohli pomáhat svým známým a sponzorům. Ovlivňovat věci tak, jak to přijde vhod osobám, které v politice nejsou, ale které mají na politiky nějaký vliv, napříkald skrze štědré finanční dary stranám či osobní známosti. Nejedná se ani tak o klasický klientelismus, ale vyloženě tendenci ovlivňovat státní věci tak, aby vlivní politici přilepšovali kamarádům. Nejviditelnější je v současnosti tento problém u Petra Macinky, který coby zastupující ministr životního prostředí těžce loboval proti zřízení CHKO Soutok, kde zřízení chráněného území naráží na podnikatelské plány sponzorů Motoristů. Ale svého šéfa kryl i ministr životního prostředí Richard Brabec, který dělal vše pro to, aby se nedařilo vyšetřit únik kyanidů do Bečvy.
A samozřejmě nesmíme zapomenout ani na odměňování spřízněných duší formou takzvaných trafik. Dosadit do státem štědře placeného křesla nějakého svého známého či příbuzného, případně člověka, který recipročně ledacos zařídí, je vcelku známá praxe, která u nás funguje odnepaměti. V tuto chvíli se propírá případ Babišovy poradkyně Natálie Vachatové, ale tato dáma rozhodně není sama z těch co pobírají vysoké odměny za neadekvátní práci. Trafiky bují i v nižších strukturách než na té vrcholné.
Znovu zdůrazňuji, že ne každý politik přišel do poslanecké sněmovny krást. Určitě jsou i tací, kteří to myslí dobře. Nemá smysl předjímat, že poslanci a ministři jsou rovnou lidé „odčerpávající“ finanční prostředky státu. Naopak o to více bychom se měli zaměřit na ty, kteří tyto praktiky provádějí a chtít, aby odešli z veřejných funkcí. Ale nebylo by od věci, aby si takové lidi „uklidily“ samotné politické strany, pokud chtějí být i nadále volitelné. Ale to by si do svědomí museli sáhnout i samotní voliči.
