Článek
Nejen naši republiku více jak celé prázdniny sužuje skutečně extrémní sucho. Příroda je vyprahlá, zelenou trávu musí člověk hledat, některé potoky vyschly. Na Labi jsou k vidění běžně zatopené hladové kameny, které v minulosti varovaly lidi, že bude neúroda. Vysychají i kopané studny a varovný vykřičník hlásí i správci vodních toků, kterým v přehradách pomalu dochází voda na udržování minimálního průtoku. Když někde náhodou přijde bouřka, její déšť rozhodně nestačí na to, aby se vyprahlá krajina nasytila a obnovila prameny. Těch pár kapek postačí nanejvýš k tomu, aby zavlažila vrchní vrstvy, do hloubky se moc vláhy nedostane.
To, že i v minulosti přicházela velká sucha je nepopiratelný fakt, na který odkazují například výše zmíněné hladové kameny a samozřejmě meteorologické i kronikářské záznamy. Sucho v roce 1947 velmi umně využili politicky komunisté. Naštěstí díky globálnímu obchodu nás sucha nemusejí trápit tolik co naše předky, potravin bude vždycky dost. Nepříjemný pocit, že je něco špatně a že se pomalu blíží onen boj o vodu, který predikovali lidé již před desetiletími, je však velmi neodbytný.
Klimatická krize je vědecky doložený jev, který je tu s námi, i když je oficiálně zrušený vládou. Avšak mohlo by se zdát, že klimatická krize se současným suchem příliš nesouvisí, když sucha byla i dávno předtím, než člověk začal v 19. století ve velkém pálit uhlí a posléze i ropu, čímž nám zadělal na klimatickou krizi. Jenže klimatická krize rozhodně problému neubírá, naopak jej ještě prohlubuje.
Sucho je logicky dáno nepřítomností dešťových srážek, která je způsobena oblastí tlakových výší nad Evropou. Nebývalé tlakové výše jsou výsledkem změny proudění vzduchu, tzv. jet streamu ve vyšších vrstvách atmosféry, které nevíme, jestli je ovlivněno člověkem, nebo se jedná o přirozený jev. Do toho se přidává globální oteplování, a především vlna extrémních veder, které také z přírody odčerpávají velké množství vláhy.
K tomu je potřeba započítat, že každoročně se v ČR zastaví kolem 5 tisíc hektarů orné půdy, čili plochy, která je schopná pojmout dešťové srážky. Namísto ní máme betonová parkoviště, montážní haly, sklady a obchoďáky. Z nich dešťové srážky bez užitku stečou do kanálu a nejbližšího vodního toku, což navíc zvyšuje riziko bleskových povodní. Retenční schopnosti vodních toků také z části vzaly za své, když byly některé řeky přímo svedeny do trubek a koryta řek byla kvůli riziku povodní ve městech napřímena a mnohdy i vybetonována, takže voda v nich proteče daleko rychleji, než v přirozené řece. Ani tento rozvoj nám v boji se suchem moc nepomáhá.
Na jednu stranu by se mohlo trochu optimisticky zdát, že současné sucho je vzhledem ke zkušenostem z historie prostě jen další v řadě suchých let, které jsou tu s námi od nepaměti, a že příští rok už zase zaprší víc a bude opět vše v pořádku. Jenže data ukazují něco jiného. Problém je v tom, že vyprahlá země, kterou máme letos, není dílem jednoho roku. Srážkové deficity se hromadí už deset let, od roku 2015, a nemáme žádný argument k tomu si myslet, že by to mělo příští rok být jinak. Je pravděpodobné, že pršet bude více, protože současné minimum srážek se bude překonávat těžko. Jenže na druhou stranu příroda nepotřebuje jen více srážek, ale k dorovnání sucha je zapotřebí přinejmenším dvojnásobek toho, co spadlo z oblohy tento rok.
Pokud bychom byli realisté, můžeme předpokládat, že příští rok snad opravdu takové sucho jako letos nebude, že letošek je jen jedním z extrémně suchých roků. Přílišný optimismus však není aktuální, protože i když budeme čekat, že vláhy příští rok přibyde, kvůli vývoji klimatu jí stále ještě nebude tolik, co by příroda potřebovala. A je dost pravděpodobné, že suché roky, které v historii bývali dvakrát až třikrát za století, můžeme očekávat daleko častěji.
Anketa
Další zdroje:
