Článek
Samozřejmě ekonomicky inflaci zvedá spoustu faktorů, včetně růstu výše mezd (a sociálních dávek), růstu cen energií, nižší úroková sazby, výpadků různých druhů zboží či služeb. O tom se bavit nebudeme, to je popsáno mnohými odborníky jinde. My se budeme bavit spíše o té nenápadné inflaci, která je tu s námi pořád, na kterou jsme vlastně zvyklí a na kterou nenadáváme a nepřisuzujeme jí názvy po aktuálních premiérech (ačkoliv za to často stejně nemohou). Takové té, které se motá okolo 2% až 4% za rok.
A je to inflace, kterou víceméně pohání i každý zaměstnanec, potažmo každý obyvatel, který operuje s penězi, respektive bankovním účtem. A to zcela jednoduše tím, že se mu zvýší plat. A nepředpokládám, že by existoval někdo, kdo by se zlobil, pokud se mu nadřízený rozhodne přidat. Mnozí se toho dokonce dožadují sami od sebe. Zní to možná poněkud sobecky, ale každý člověk má snahu mít víc než ostatní. Být na tom prostě lépe a z pomyslného koláče si ukousnout co největší díl.
Pro ilustraci si pojďme napsat jeden rychlý příklad, jež nám zjednodušeně ukáže, jak vzniká inflace způsobené růstem platů: Výrobce (např.) mléčných výrobků má zaměstnance, kterým se rozhodne přidat. Toto zvýšení platu se musí odrazit i v konečné ceně jeho výrobků, aby firma neprodělávala. Zatímco zaměstnanci jsou spokojeni, že dostanou větší mzdu, toto zdražení výrobků nutí další lidi, aby si řekli o navýšení mzdy, protože sýr je zase dražší a oni si ho nemohou kopit tolik co předtím. A jelikož lidí je málo, zaměstnavatel jim obvykle vyhoví. Čímž se nakonec zvedne kupní síla celého národa, aniž by se zvedlo množství zboží. A s vyšší kupní sílou se, podle zákona poptávky a nabídky, zvednou ceny zboží. Tedy zatímco se zaměstnanci radují, jak se budou mít dobře, postupně se zvedají ceny, aby zaměstnanci nakonec zjistili, že se mají pořád stejně.
Případ, kdy by mohlo fungovat zvýšení platu tak, abychom se měli lépe, je snad jen pouze ten, kdy ostatní přidáno nedostanou. Což je pro nás nejlepší varianta. Jak ale uvádí předchozí odstavec, je to víceméně nereálný předpoklad. A patrně nenajdeme člověka, který by se nechtěl mít lépe než ostatní. Chudí mají tendenci dostat se do střední třídy, střední třída se snaží dostat mezi bohaté a bohatí chtějí mít prostě víc, než mají aktuálně. Poučka říká, že každý chce mít asi o třetinu víc, než právě má. Jenže jelikož všichni se snaží předběhnout ostatní, tak se ocitáme ve spirále, ve které v době, kdy se dostaneme tam, kde chceme být, nám ti, které jsme doháněli, již utekli a jsou výš. A celé se to může opakovat. Donekonečna.
Existuje případ, kdy bychom mohli mít víc. A to je případ návalu zboží. Podle výše již zmiňovaného zákona nabídky a poptávky, zboží, kterého je hodně, musí zlevnit. A my se budeme mít lépe i bez zvýšení platu. Takovéto skoky si společnost zažila především v 19. století, kdy rozvoj páry a elektřiny dokázal chrlit daleko více výrobků nežli předtím. A zlevňovalo se, lidé se měli lépe. Což se odrazilo v populační explozi.
Může také zlevnit vstupní výrobní surovina, což je ovšem poněkud ošemetné, jak nám poměrně nedávno ukázal vývoj ceny pohonných hmot. I v případě, že surovina zlevní, nemusí finální produkt být levnější, čímž výrobce kapitalisticky zvyšuje zisk. A my, obyčejní lidé, z toho nakonec nic nemáme. Naopak výrobce může lépe ohodnotit své zaměstnance a tím zase pomůže inflaci.
Tedy pokud to vezmeme kolem a kolem, vždycky, když se v práci zaradujeme, že máme na výplatní pásce o tisícovku víc, můžeme si být jisti, že o ten samý podíl se zase zvednou ceny. Přesnější ukazatel je tzv. reálná mzda. Pravda pokud bychom přidáno nedostali, ale ostatní ano, pak budeme sami tratit a naše ekonomická situace se zhorší. Je logicky tedy v našem zájmu, dostat přidáno co nejvíce, abychom pro sebe urvali co největší kus obřího ekonomického koláče. Ale konkurence je velká. A dokud se všichni nedohodneme, že chceme snížit výplatu (důchod), tak tu meziroční inflace od 2 do 4 procent bude vždy s námi.
