Článek
Na světě je jen málo lidí, kteří dokáží vyjít naprosto s každým a s každým si rozumí. Zbytek je rozdělen do mnoha a mnoha skupin, které se navzájem různě prolínají, mají se rády, nebo se naopak neprolínají a rády se nemají. Někdy si pomáhají a jindy si zase škodí. Mnohdy také vztahy narazí až na spirálu naschválů, ze které už se nedá vystoupit, protože smířlivý krok zpět nechce udělat ani jedna ze stran a vlastně jej ani udělat nemůže, protože druhá strana by situace využila a převládla na bojišti.
Někdy zase máme situace, za které vlastně ani nikdo nemůže, ale které by potřebovaly restart, jenž je v současné situaci nemyslitelný. Točí se proto stále dokola a není možné je nijak ukončit, aby smířlivější ze stran nebyla na svém ústupku těžce bita. Zkrátka z tohoto stavu nelze vybruslit bez nějakého velkého restartu.
Abychom si takové situace dokázali lépe představit, buďme trochu konkrétnější. Pokusím se uvést několik příkladů, které by potřebovaly velkou tlustou čáru a nový začátek, abychom se opět dostali do ideálního vztahu.
Parkování
Kdo bydlí na některém z mnoha českých sídlišť, ten jistě ví, že zaparkovat poblíž domu je takřka sci-fi. V lepším případě se s nákupem zastaví „na blikačky“ poblíž vchodu, rychle se vynosí, co je třeba, a pak se dlouze hledá místo, aby bylo do vzdálenosti, která se nechá ujít pěšky za rozumnou dobu. Je to pochopitelné, protože parkoviště před paneláky byla konstruovaná na zhruba poloviční počet automobilů, než je bytových jednotek. V té době to naprosto stačilo. Jenže jak plyne čas, automobilů přibývá a dnes je zcela běžné, že na jeden byt připadají naopak auta dvě. Takže celá situace je jasná a z parkoviště se stává loviště.
Pak si ale všimneme, že přímo před vchodem stojí už bez hnutí zaparkované auto déle než měsíc. Patrně patří někomu, kdo s ním moc nejezdí. Takže ten, kdo nejezdí, má auto před vchodem, zatímco někdo, kdo jede třeba i víckrát denně, musí k autu běhat v lepším případě do vedlejší ulice. Přitom by zcela stačilo, aby ten, kdo ví, že jezdí málo, zaparkoval auto v místech, kde je to dále, ale je tam volno a místo před barákem přenechal těm, kteří ho potřebují víc. Jenže urvat dobré místo je nadlidský výkon a soused by tam taky auto nechal, když by tam bylo volno. Není tedy lehké být ohleduplný. Proto by zde velmi pomohl onen restart celé napjaté situace a možná že by pak lidé byli při parkování více ohleduplní.
Slevy
Nyní zase z jiného soudku, který však také čím dál víc nutně potřebuje velký restart. Jedná se o slevové akce našich oblíbených řetězců. Jako národ jsme si na slevové akce zvykli a přijde nám, že se bez nich nemůžeme obejít, nechceme-li pomřít hlady v předražené bídě. Více než 60 % prodaného zboží má cedulku označující akční cenu. V současné době se objevují stále více sílící hlasy, že by bylo fajn slevy zrušit a mít namísto toho všeobecně levnější veškeré zboží. Tyto hlasy však narážejí na tvrdou realitu konkurenčního boje mezi řetězci.
Pakliže by jeden z řetězců přestal nabízet slevy a namísto toho plošně zlevnil zboží, přestali by jej lidé vyhledávat a byl by odsouzen ke krachu. Právě akční letáky ženou české nakupující do prodejen nejvíce a obchod, který by dvakrát týdně nepřispěchal s 50% slevou na šunku a 2+1 čokoládou zdarma by u zákazníků nepochodil, i když by možná celý nákup nakonec vyšel paradoxně ještě levněji než se slevami.
V tomto případě by se nám také hodila ona tlustá čára, která by slevové šílenství poslala na smetiště dějin, a nám se v obchodech pročistil vzduch od otravných různobarevných cenovek. Do tohoto restartu se z nastavené slevové spirály vystoupit nedá, protože konkurenční boj do toho „háže vidle.“
Politika
Ano, nakonec jsem si choval ten největší problém. Politickou situaci. Pravda, ta nikdy v historii lidstva nebyla nijak růžová a konkurenční boje se sváděly již v Byzantské říši, kdy v roce 532 proběhlo mezi modrými a zelnými politické povstání Níká. U nás se situace vyšponovala do jisté míry také. Příznivci vlády a opozice si nemohou přijít na jméno a uráží se navzájem jen skrze souhlas s protistranou. Naprosto jsme v této rovině odsunuli zcela všechny okolnosti, a pokud o někom zvíme, že volí druhou stranu, stane se pro nás odpadem společnosti. Ačkoliv může jít o někoho, kdo je pro společnost přínosnější než většina národa. Prostě jsme ho hodili přes palubu, protože volil Fialu, nebo Babiše. Tito přes palubu hození však nekončí ve stejném moři, ale znovu se vyškrábou na svou stranu lodi, aby mohli být házeni přes palubu stále dokola a s kamarády se plácat po ramenou.
Kdysi, a není tomu tak dávno, to takové nebývalo. Ne, že by se chlapi nebyli schopni v hospodě do krve pohádat kvůli politice, ale druhý den se sešli znovu a bavili se třeba o fotbale. Dnes už se nesejdou a dále se už nebaví, nebo se na sebe dívají nevraživě z druhé strany výčepu. Je to chování naprosto nelogické a hloupé, ale ten, kdo by chtěl smír, dostal by spíše pár facek.
Proto by ani v politice nebylo od věci udělat tlustou čáru, zbavit se „vůdců“ a začít i tu politiku brát tak, jak je. Někdo je levičák a nechápe pravičáky, někdo pravičák a nechápe levičáky. Ale jsme přeci jen lidé, ne nástroje nenávisti politických názorů. Hádky přenechme půdě Strakovy akademie, kam politické soupeření patří.
Závěrem
Jsou v životě lidském situace, z nichž prostě nemůžeme vyjít jako vítězové. Přitom by úplně stačilo posbírat rozum a začít s čistým štítem od znovu. Vyžaduje to krok zpět od všech zúčastněných. To však, zdá se, není zcela možné bez nějakého vyššího zásahu. Bez tlusté čáry, která by oddělila zažitou nevraživost a zvyky od nové, lepší, společnosti. Ale jak se zdá, zázraky se nedějí, a na tlustou dělicí čáru a následný restart jsou krátké i zákony. Víte o nějakých dalších situacích, které by potřebovaly pořádný restart? Podělte se třeba v komentářích.
