Článek
Osobně znám Rusy spíše jako turisty. A nevybudoval jsem si k nim cestu. Jejich arogantní a hulvátské chování se mi nikdy moc nelíbilo. Stejně jako chování celého ruského národa v současnosti, který se (nepříliš úspěšně) snaží dobýt cizí stát. Vždy se snažím neházet všechny do jednoho pytle, ale v případě Ruska holt převažují spíše negativní emoce. Které jsou dost možná podpořeny českou zkušeností z doby mezi lety 1968 - 1989.
Kdo je však mysli otevřené, pak ale musí uznat, že i Rusové něco umí a dokážou udělat hezké věci. A mluvím v tomto případě o kultuře. Současné kultuře, ne o tom, co v Rusku napsali, složili nebo postavili před staletími Evropané, případně jejich potomci. Kdo má doma menší děti, nejspíše zachytil seriál Máša a medvěd. A musí uznat, že po sérii západních pohádek, které jsou buď cukrovkově sladké a nebo pitomě ztřeštěné, se jedná o seriál, který nažene živou vodu na televizní obrazovky, což potvrzuje i vysoké hodnocení na filmové databázi. Umí, stejně jako Dominik Landsman, popsat rodičův život s dítětem za zadkem a vtipně odhalí situace, které zná každý rodič, abychom se jim zasmáli.
Přátelé počítačových her zase oceňují ruskou postapo sérii Metro, která také pronikla do světa FPS jako svěží hororový vánek. Je vystavěna na velmi oblíbené literární předloze. Já mám zase rád pátý díl série Heroes of might nad magic, který se jako jediný od vydání třetího dílu, dá hrát. A dobře. V moderní folkové hudbě jsem před pár lety narazil i na ruskou kapelu Otava Yo, která mě po sérii procítěných Krajčů v síťovaných tričkách, nebo politicky hyperaktivních Klusů, docela chytla. Svižné, vtipné, dobře zahrané. Navíc jako bonus oceňuji, že tato skupina se odvážně vyjádřila proti ruské agresi na Ukrajině.
Z Ruska pochází také nemalé množství světově uznávaných interpretů vážné hudby, ať již zpěváků (Dmitry Hvorostovsky, Anna Netrebko, nebo hráčů na rozličné nástroje - za všechny třeba Grigory Sokolov). Když jsem o kousek výše zmínil současnou ruskou literaturu, pak vedle Metra 2033 musím dodat ještě úspěšnou sérii románů Noční hlídka. A samozřejmě i filmové počiny Rusů už konečně překročily téma velké vlastenecké války a sem tam přijdou s něčím koukatelným.
Po výčtu toho, co mě osobně (a evidentně nejen mě) v oblasti kultury obohatilo, ačkoliv to přišlo z Ruska, se dostáváme k jádru věci. Jak že jsem to podpořil Rusy? Jednoduchou návštěvou kina. Prázdniny končí a je třeba potěšit děti. Vyrazili jsme do kina, po dlouhé době (naposledy jsem byl na Napoleonovi, který mě malinko zklamal). A i když nabídka produkce pro děti byla poměrně pestrá, nejmladší generace nakonec zvolila animák Kočky v muzeu. Ruský animák.
V tu chvíli jsem se začal mírně ošívat. Návštěvou kina přihodíme do ruské pokladničky nějaké ty západní valuty, které režim přetaví na zbraně. I když ruská ekonomika stojí na prahu krachu (kterému navzdory prohlášení všech ekonomů stále překvapivě uniká), nechce se mi ji podporovat návštěvou kina. Jen ať se v tom pořádně vykoupou, nic jiného si nezaslouží.
Na druhou stranu, jak jsem uvedl výše, Rusko nám může v oblasti kultury nabídnout nemálo. Byla by škoda alespoň to nezkusit, předcházející výčet dobrých ruských počinů v oblasti kultury je toho důkazem. I když tím hodíme do ruské kasičky pár drobáků. Inu co, jdu poslat nějaké peníze na pomoc Ukrajině, abych tím vyvážil svou vinu.. Jojo, ty odpustky mají něco do sebe.
A dodám ještě krátkou recenzi: Inu, nakonec to nebylo špatné, ale tentokrát se žádný zázrak nekoná a jde spíš o průměr, kterému by se dalo více vytknout než pochválit. A samozřejmě se tam nejde i špetka toho ruského vlastenectví, kterému já osobně příliš nefandím. Za mě 60%, když odhlédnu od politiky…
