Článek
Patřím k těm, kterým se na pátém stupni žebříku rozklepou kolena (což už neplatí, nějak jsem si v práci zvykl), k těm, co se na vrcholu rozhledny křečovitě chytají zábradlí (což platí, zde jsem si nezvykl) a k těm, kteří rozhodně nevyhledávají výšky a raději stojí na pevné zemi, ideálně daleko od nějakého srázu. I když, někdy se vyplatí zariskovat a přiblížit se k okraji trochu blíž, ten výhled stojí za to, věřte mi.
Už je tomu víc jak dva roky, co jsem po dlouhé době potřeboval oddech. Znáte to, nohy už od samého běhání bolí, vstávání je čím dál horší, únava se pořád protahuje… Chce to komplet vypnout. Takže dovolená. Tu jsme obvykle trávili u babiček, kde se pořád něco přestavuje, přemísťuje, skládá, řeže, seká. Tedy odpočinkově nic moc. Nějaký pobyt na horách taky není úplně odpočinková záležitost, člověka to pořád nutí někam na túry. Lázním příliš neholduji. Takže mi vykrystalizovala jediná možnost, kterou byl pobyt u moře, ideálně all inclusive, abych opravdu nemusel hnout prstem a mohl se jen válet a žrát.
U moře jsem byl do té doby třikrát, vždy autobusem. Kdo takovou cestu někdy absolvoval, jistě na ni dodnes vzpomíná. Mytí zubů na záchodech benzínové pumpy, oteklé nohy z dlouhého sezení, spánek asi 10 minut za celou noc, večerní promítání nějakého milionkrát viděného českého filmu, zastávka na čůrání zrovna když člověk konečně zabere, instantní káva a polívčička z palubního „kávovaru.“ Abych nebyl úplně negativní, tak zase noční pohled z okýnka autobusu je docela romantický, jak všechno svítí. Ranní svítání je taky super (nebýt té příšerné noci). Takže jsem byl přednostně nastaven, že autobusem prostě NE! Takže autem do Chorvatska jako velká část národa? Sedět za volantem celý den se mi taky moc nepozdávalo. Jsem to ale vybíravej, že?
Čekáte, jak to dopadlo? Jako destinaci naší rodinné dovolené jsem vybral Rhodos. Velký hotel all inclusive hned na pláži, se dvěma bazény, plážovými bary a obří jídelnou plnou jídla. Jenže, i kdybych nakrásně chtěl jet autobusem, což by trvalo snad týden, tak bych se tam stejně nedostal. Je to ostrov. Tedy asi trajektem bych asi moře překonal, ale v době vylodění by mi už končila dovolená. A teď vás už přestanu napínat a napíšu to narovinu. Letěl jsem! Odlet z Prahy, přistání v Paradeisi.
Ano, já, akrofobik, jsem se odhodlal letět letadlem. Ve výšce kolem 10 kilometrů. Já, který nemám rád pohled ze 4. patra. Patrně jsem se v duchu smířil se smrtí, už mám asi odžito dost. Či byla touha po odpočinku silnější než strach? Nebo co se to se mnou stalo? Co ale musím říci, že se opravdu není čeho bát. Ano, člověk občas pocítí nějaké to přetížení, nějakou tu turbulenci, ale ve skutečnosti ve vlaku zažijete daleko horší pocity, když vjede na výhybku. A když autobus brzdí před srnou, taky je to daleko horší. Jde jen o to, že člověk si v hlavě nastaví, že v letadle je na extrémně nebezpečném místě. Což má vlastně pravdu, protože kdyby tam to letadlo nebylo, patrně by nepřežil. Ale ono tam je. Prověřený stroj, který tu cestu zvládl již možná tisíckrát, ne-li víc.
Odlet z Prahy byl tuším ve 4:00. Ano, to je docela nevýhoda, s cestovkou se obvykle létá v noci. Výhody a nevýhody cestování s cestovkou jsem popsal obšírně zde. Ale zase člověk z letadla vidí noční Prahu a východ slunce. Přílet pak brzo ráno, někdy před sedmou hodinou. Už ten první nádech je báječný. Člověk po suchém klimatizovaném vzduchu z letadla nasaje ten teplý mořský vzduch. Kdo ho má rád, dá mi za pravdu, že je to krásný pocit. Pohled z okýnka je taky úžasný. No tam vlastně toho není moc vidět, ale já vytahoval mobil s mapou (samozřejmě nastavený do režimu letadlo) a zjišťoval, co to vidím za hory, řeky, jezera, jestli tohle už je moře a co je tohle za ostrov. Musím říct, že docela zábava. A pocit z té výšky? O nic horší než při sledování televize, kde běží podobné záběry, nebo odzoomované mapy. Co je ale ještě daleko úžasnější je, že celá ta cesta trvá asi dvě a půl hodiny. Kratší dobu, než za kterou se dostanete rychlíkem z Českých Budějovic do Prahy. Když si odrolujete mapu, tak to je rozdíl celé obrazovky oproti asi 1 centimetru. Osobně jsem byl v šoku, že už tam jsme. Chvíli jsem nechápal, jak to je možné a vzpomínal přitom na noci s oteklýma nohama v autobuse (a to byla jen cesta do Itálie). A těšil se, až se na hotelu dospím, protože vzrušení z letu mi nedalo spát, stejně jako odlet ve 4 ráno s odbavením od dvou.
