Článek
Dnes to vezmeme trochu odlehčeněji. Samozřejmě každý má jiné představy, každý má jiný ideál a každý má jinačí preference. O tom, které auto se mu líbí, ani nemluvě. Jenže sny se pomalu začnou hroutit jako domeček z karet a z prvotního ideálu vypadne nakonec úplně něco jiného. A kdo říká, že chtěl jezdit od mládí v MPV, tak lže.
Člověku je tak nějak přes dvacet. Má po škole, po vyučení, a již pár let je evidován v pracovním procesu. Něco si našetří, potká tu pravou a s ní se dá dohromady. Ani nemusí přijít svatba a ejhle, čekají miminko. V tu chvíli padají všechny ideály a je třeba se na to zařídit. To znamená pořídit byt, vybavit pokojíček a tak dále a tak dále. Mezi tyto přípravy často patří i pořízení vozu. Nebudeme si nic nalhávat, s autem je život jednoznačně jednodušší, a pokud máme alespoň jedno dítě, platí to dvojnásob. Objíždět s kočárkem vyšetření miminka pomocí MHD je zážitek, který ten, kdo to zkusil, nepřeje nikomu. A že těch vyšetření na začátku je… To samé platí i o návštěvě novopečené babičky, která bydlí v sousedním městě, to v tom lepším případě, v tom horším přímo na vesnici. Cestovat s kočárkem vlakem je utrpení, pokud člověk ještě pak nedejbože musí s tím kočárkem přestupovat třeba na autobus, utrpení se násobí. A s nemocným dítětem na kontrolu k lékaři? Autobusem to není moc dobrý nápad, tomu malému ubohému chudákovi cesta studenou MHD moc nepomůže, nehledě na to, že pak na zastávce s maminkou čekají 20 minut v mraze na další, co je odveze zpátky. Takže jasná volba, kupuje se auto, i když doteď nebylo potřeba.
První, co takového novopečeného otce čekatele napadne, je samozřejmě nějaký krásný supersport ať už z italské stáje vzpínajícího se koníka, nasupeného býka nebo trojzubce, případně britské okřídlené značky, či německé trojcípé hvězdy, vše doplněné značkou s erbem Württemberska. Jo, krásné vozy, perfektní výkon, ale jen dvě sedačky… Takže nic, s tím se na rodinný výlet s prckem prostě nepojede, pokud ho nechceme ilegálně nacpat do vcelku malého zavazadlového prostoru.
Inu, jde se dál, supersport se vyřadí, stejně jako velká část obvykle též dvoumístných youngtimerů. Musíme mít něco s minimálně čtyřmi místy. Takových pěkných aut není málo. Každý má preference jiné. Všem ale dojde, že i když má práci placenou docela slušně, na luxusní značky nemá. Rolls-Royce tedy zůstává v prodejně, stejně jako luxusní verze Mercedesů, Bentley či bavorského BMW. Je tedy na čase opět trochu slevit ze svých požadavků.
Takže zkusíme nějaký hot hatch? Těch je na trhu spousta a cena už je daleko přívětivější než u výše zmiňovaných aut snů. Malá svižná vozítka s dobrou dynamikou, hlavně se čtyřmi místy pro pasažéry zdají se být velmi vhodné. A k tomu navíc vypadají sexy. Při brouzdání na internetových stránkách prodejců a konfigurování ideálních vozů nás však vyruší těhotná partnerka. „Kočárek se do toho vejde?“ No, ani složenej… Takže zavíráme stránky s hot hatch.
„Aby se do toho vešel kočárek,“ zní nám v hlavě, když projíždíme nabídky kombíků. Do toho se kočárek vejít musí, jinak už budeme muset pořídit dodávku nebo náklaďák. (Až uvidíte, co všechno kromě kočárku, se bude vozit, dodávka ani náklaďák nejsou od věci.) Od supersportů jsme se vzdálili na hony. Od luxusních limuzín jen cenou. Procházíme nabídku klasických oblíbených vozů. Někdo zabrousí na nabídku naší nejoblíbenější značky s okřídleným šípem, jiný by zase zkusil japonského hybrida, někdo pokukuje po faceliftovaném dobře vypadajícím Francouzi, další pak zkusí německou osvědčenou „lidovou“ kvalitu. Jenže výpis z účtu nám jasně říká, že auto za 700 tisíc (a víc) si dovolit prostě nemůžeme. Ani na splátky.
Zkusíme tedy menší variantu? Něco více kompaktního? Do takové Fabie bychom kočárek nějak narvali. Sice to není auto snů, ale na pohodlné ježdění asi postačí. Nebo nějaký její konkurent ve formě levnějších aut třeba z Rumunska? No, cena od 400 tisíc. Letmý pohled, jen tak pro jistotu, na stav účtu a… ne. Ani na tato auta nemáme. To jsou ty návštěvy hospody, pořizování herních počítačů, lístky na fesťáky a podobně. Kdybych já blbec tehda šetřil… Inu, tak zase nic. Ale už to začíná být trochu zoufalé.
Co naplat, zachrání nás nějaká bazarovka. Začneme zadávat parametry do serveru s nabídkou ojetých vozů. Postupně snižujeme své nároky, protože cena u aut, která by se nám líbila, je pořád trochu přestřelená. Máme 200 tisíc a nic víc. Teď se bude utrácet za bodýčka a za plínky. Tak super, už nám tam začaly skákat i značky, které v nás napřed moc důvěru nebudily. Ale za tu cenu vypadají daleko lépe. Nicméně čím déle nadcházející otec pátrá, tím více zjišťuje, že do dvou set tisíc pořídí odhadem deset let staré auto, co má najeto přes 150 000 kilometrů. Takový už utahaný automobilový důchodce. A ještě bůhví, jak se k němu pověstný „doktor z Německa“ choval. V dnešní době internetu máme přehled, co kde nabízejí, ale zase si nemůžeme auto prohlédnout osobně, přijít osahat a hlavně očichat. Ano, nekuřák obvykle neocení auto, ve kterém se kouřilo. Z vlastní zkušenosti vím, že trvá hodně dlouho, než se to z hoho dostane. Ale ano, vůz si nakonec mladý pán vybere. Konečně najde toho pravého, od nadcházejícího hrdého dědy se nechá do autobazaru odvézt. Projedou spolu jeden, dva, tři a pak narazí na to pravé auto. Dobrý stav, dobrá cena, udržované. To by ještě parádu nadělat mohlo. Budoucí tatínek jej okamžitě nafotí a nadšeně pošle partnerce, budoucí mamince, jaký krásný objev udělal. „Mě se nelíbí ta barva,“ přijde odpověď… Takže s dědou někam do motorestu na oběd a hledáme dál…
