Článek
Předně je potřeba si říci, že u lidí existuje úhel pohledu. A to tak rozdílný, že každý jedinec má svůj názor na věc, která se právě stala. Pokud například v parku srazí cyklista chodce a uvidí to deset lidí, pak si můžeme být jisti, že kdybychom každého přihlížejícího vyslechli, máme hned 12 rozdílných příběhů (započítáme-li i přímé účastníky). Někdo bude mimoděk stranit cyklistovi, jiný zase chodci, někdo to svede na přírodní úkaz, jiný hodí vinu rovnou na město, že nezařídilo cyklostezku. A tato rozdílnost pohledu se netýká jen věcí, které skutečně na vlastní oči vidíme, ale týká se i věcí, které se k nám dostanou zprostředkovaně. Například skrz televizní zprávy, noviny, nebo v dnešní době nejčastěji internetem. Na každou informaci si uděláme nějaký názor, a pokud chybí data, tak si je automaticky doplníme. Po svém. A samozřejmě tu máme i kategorii negativních informací, které se k nám dostanou od někoho v našem okolí. Mnohdy i zprostředkovaně.
Vybájené případy lidí, kteří si prošli něčím negativním, jsou tu s námi od nepaměti. Obvykle se jedná o případy zcela vymyšlené, které jen mají podpořit nějakou teorii. Velmi často se pak v takových příbězích objevují lidé, kteří nejsou dešifrovatelní. Tedy nejsou ničí příbuzní, ani kamarádi, prostě někde na světě jsou a my máme potřebu jejich (vymyšlený) příběh sdělit světu. A proč? Proto, že tím příběhem podporujeme legitimitu našeho vyprávění, kterému možná i sami věříme, ale které není tak úplně pravdivé.
Vzpomínáte si na dobu covidovou, kdy jsme ze všech stran slýchali o kamarádových tchýních, bratranci známého, nebo sestřenici kolegovy manželky? Všem těmto nebohým lidem se vždycky stalo něco hrozného a neuvěřitelného. Samozřejmě tehdy v kombinaci s novým typem viru, ale tyto zkazky byly daleko starší a byly základem mnohých urban legend. Jenže pak začaly sloužit jako podklad pro něčí názor.
Pak existuje ještě další svědectví, které je dle mého názoru ještě nebezpečnější, než „schovávání“ se za kamarády kolegů z práce. A tím je přímé svědectví. Takové příběhy jsou mnohdy zcela reálné a pravdivé, ovšem mohou zamlčovat nějakou podstatnou informaci.
Uvedu příklad imaginárního zkrachovalého zemědělce, který skončil v dluzích. Nadává na stát na EU, jak ho zničili normami, jak ho udolali paragrafem. Ovšem jaksi nám zamlčí, že zapomněl platit daně a že vlastně ani neví, kdy se sází brambory a moc mu jich nevzešlo. Jednoduše vytáhne jen to, co se mu hodí, aby vypadal jako oběť. A chce, abychom my pak nadávali na ten samý stát, který mu údajně zničil kariéru zemědělce. A my, pokud taky nemáme rádi EU a státní dohled, jeho příklad přejmeme a používáme jej stejně jako on k podpoření svých argumentů.
A pak je tu ještě obří bublina konspirací. Ta pracuje s naším viděním světa a snaží se nás nalákat, abychom viděli svět jejíma očima. Stýská se vám po starých dobrých časech se SSSR? Pak jistě můžete převzít názor, že svět řídí židozednářské bratrstvo, ovládané pochopitelně z USA. A začnete na USA nadávat o to víc. Nebo máte problém orientovat se ve vědě a poznání? Pak můžete sklouznout k teorii ploché země, a tvrdit, že vy jste jeden z těch vyvolených, co ví pravdu o tom, že Země není kulatá ale placatá a jste génius, který strčí do kapsy renomované vědce i kosmonauty. Mohl bych takto pokračovat donekonečna, různých konspiračních teorií je nepřeberné množství. Člověk se často diví, kolik lidí jsou schopné přilákat.
Problém přejímaných informací je v tom, že mnohdy se k nim chováme značně nekriticky. To znamená, nepřemýšlíme nad tím, jak jsou pravdivé či nikoliv. A platí to zejména u informací, s nimiž souhlasíme. Pokud na internetu vyjde článek o tom, že politik XY krade, pak jsou dvě možnosti. Lidé, co politika rádi nemají, s tím souhlasí a pokládají to za pravdu, však to psali na internetu. Obvykle nemají tendence si dohledávat více. Pokud s tím však nesouhlasíme, začneme hledat informace, kde se to zjistilo, odkud mají informace novináři atd. Odmítáme přiznat, že by to mohla být pravda. A jsme zase kritičtí příliš.
Kritika informací je velmi důležitá a neměli bychom ji zatracovat jen proto, že se nám daná informace líbí. Naopak čím více jí chceme věřit, tím více musíme pátrat po tom, co je na ní pravdy, abychom nevěřili lžím, bludům a omylům.
