Článek
Politická strana, se kterou by člověk souhlasil na sto procent neexistuje. Musí vybírat „menší zlo“, tedy z toho, co je ochoten ze svých požadavků obětovat, aby alespoň s většinou byl spokojen. Pokud se někomu daří být se svou stranou souzněn zcela, pak mu velmi gratuluji. Ovšem my ostatní máme buď smůlu, nebo nám nezbývá, než si založit stranu vlastní.
Jenže to se sice lehce napíše, ale hůře provede. Málokdo je natolik otrlý a zběhlý jako Jaroslav Hašek, že v nálevně s kumpány založí politickou stranu a bude z legrace kandidovat. Statně pokud v takovém jednání vidí pouze povyražení, pak je to stejně zbytečné a nemůže nic změnit stejně jako kdyby nekandidoval vůbec.
Založit politickou stranu není zase až takový problém. Pokud se splní podmínky dané zákony, kam patří seznam minimálně tří osob výboru a tisíc podpisů spoluobčanů na petičním archu, což není zase tak nemožné, může nová strana být zaregistrována a může se účastnit voleb. A pokud překročí hranici 5% odevzdaných hlasů, pak má i šanci, aby její hlas byl slyšet i v poslanecké sněmovně. To je asi nejsnazší možnost, jak ovlivňovat chod státu skrze svůj hlas.
Nezní to příliš složitě na to, aby se do sněmovny dostalo poměrně dost lidí. Však politické spektrum u nás je značně rozsáhlé a oproti jiným státům je u nás stran víc než dost. Kdyby to bylo složité, pak by tomu jistě tak nebylo.
Ovšem zdá se, že se přesto do politiky spousta lidí nehrne. Já patřím mezi ně. I já jsem nespokojený s nabídkou, protože vždy musím nějakou část svých představ oželet a volit toho, kdo se s mým světonázorem prolíná co nejvíce. Takže chtěl-li bych, aby stát běhal podle mých představ, měl bych si založit stranu a kandidovat. Neměl by to být zase až takový problém, jenže…
Jenže celé to stojí nemalé finanční prostředky, které si může dovolit jen málokdo. A málokdy má takovou fanouškovskou základnu, která mu pomůže minimalizovat náklady na kampaň a podobně. My, obyčejní smrtelníci jednoduše musíme hledat bohaté sponzory, kteří pochopitelně na oplátku také budou něco chtít. A co asi tak může normální člověk nabídnout?
Jenže i kdyby to celé vyšlo, pak by se člověk ocitl mezi štikami, které dobře znají každý kout Strakovy akademie, které vědí, kdo s kým a co komu a asi by nerady, aby v jejich revíru byla „škodná.“ Ne že by prostředí sněmovny bylo vyloženě nepřátelské, ale jako malá čerstvá rybka se v ní málokdo bude cítí dobře. Bez přátel, kontaktů a zajetých pravidel.
Jenže usednutí do poslaneckých lavic by znamenalo také dát výpověď v současné práci. Což se mnohým nechce, jsou-li v ní spokojeni. Na nejisté čtyři roky tak vyměnit své místo za poslaneckou lavici, kde možná (téměř jistě) plat bude vyšší, ovšem časově omezený maximálně do dalších voleb. A pak dost pravděpodobně šup zpátky hledat novou práci.
Jenže takový poslanec, chtě nechtě, musí alespoň tak napůl bydlet v Praze. Což znamená buďto se do Prahy přestěhovat, anebo do ní dojíždět. Ideálně autem, protože pokud se jednání protáhnout, večerní spoje už budou dávno v depu. Znamená to také, že noví poslanci už nebudou chodit domů z práce ve čtyři, ale že dost možná budou muset čas od času i přespat v práci, nebo že se budou vracet pozdě večer. Idylický monotónní rytmus všedních dnů s volnými víkendy zcela zmizí. Což znamená do jisté míry obětovat rodinnou idylku. Ani to se mnohým nechce, obzvláště když mají doma malé děti.
Jenže na práci poslance se nedá moc dobře připravit předem. Není na to žádná škola, nejsou na to kurzy. Je potřeba praxe. A tu může získat málokdo. Dobré je například mít svou židli v městské radě, to není špatná průprava. Ale tu také nedostane každý a neví to prostě trvá, než se člověk něco naučí. Ono také té agendy, která mu spadne na hrb je daleko víc, než si bláhově při své kandidatuře původně myslel.
Zkrátka těch „jenže“ je tolik, že to běžné lidi odradí. Do politiky se jim prostě z mnoha důvodů nechce a není se co divit. I když mohou mít sebelepší přehled, mít sebelepší názory i nápady, jak v naší zemi „vládnout,“ celé to s sebou nese tolik neznámých a negativ, že se do toho téměř nikomu nechce. Politikem se člověk musí narodit a mít na to povahu a talent. Jinak vlastně pak ani neví, co by s v ní měl počít.
