Článek
Za nadpisem skutečně nemá být otazník. Je prostý fakt, že v dnešní době jsme všichni závislí na rafinovaném cukru. Tvrdíte, že zrovna vy ne a umíte si bez něj představit den? Možná, že když se zamyslíte, zjistíte, že tak úplně pravdu nemáte.
Začněme však tím, že cukr je pro naše tělo látka prospěšná a doslova nutná. Bez cukru bychom nemohli dlouhodobě žít. Je totiž jednou ze základních složek každé vyvážené stravy, která obsahuje tuky, bílkoviny a právě cukry. Kdo se kdy zabýval jídelníčkem v dietě, pak ví, že pro správnou funkci našeho těla je potřeba z těchto tří veličin poskládat ideální kombinaci, aby naše tělo dostalo všechny látky, které potřebuje, nejlépe v ideálním poměru. To se ale bavíme o cukrech přírodních. Takových, které obsahuje ve velké míře třeba ovoce. Anebo těch složitějších, které si musí naše tělo napřed vyrobit, obvykle ze škrobu. Sem pak spadají potraviny jako rýže, brambory, ovesné vločky. To jsou pro naše zdravé tělo ideální zdroje cukru.
Jenže dnes žijeme v době cukrů rafinovaných, které se do našeho těla dostávají více, než bychom si mysleli. Ano, jedná se přesně o ten cukr, který můžeme v kilovém pytlíku koupit v obchodě ve formě krystal, krupice, moučka, případně ještě ve formě kostek coby českého vynálezu. Vzhledem k nadbytku tohoto materiálu ve dvacátém století jsme byli reklamou cukrárenských firem ovlivňováni natolik, že jsme dobrovolně svolili ke zvýšené konzumaci této „bílé drogy.“ Ono to ani popravdě nebylo moc těžké, protože díky cukru se nám dostaví blažený pocit ve formě dopaminu. Je to dáno především naší minulostí. Naši předkové totiž něco jako rafinovaný cukr vůbec neznali a jelikož pro naše tělo je cukr dobrým prvkem, tak jej samo od sebe vyhledávalo. Člověk, který zrovna slízal med ze včelího plástu, byl tedy odměněn skvělým pocitem, že tělu dodal to, po čem touží. Kuchyně našich předků byla oproti dnešní plná sladkých jídel, zejména různých kaší. To proto, že tehdy lidé zkrátka neměli k cukru snadný přístup a proto nebyli přeslazení tak, jako jsme dnes my.
S tím, že na cukru nejsme závislí, se patrně budou více ohánět muži, poněvadž různé umlsávání čokolády, dortíků, zákusků a podobně je spíše ženskou záležitostí. Čímž samozřejmě netvrdím, že výhradně. I muži totiž mají své dny, kdy si rádi dají dort, nebo nějakou jinou sladkost. Jenže ani muži pravdu nemají. A to, že nejíte dorty každý den, zdaleka neznamená, že se cukru vyhýbáte. On se totiž schovává i tam, kde bychom ho zdaleka nečekali.
Tak ruku na srdce, kdo může s klidným svědomím říci, že za poslední týden neměl ani jeden zákusek například ve formě štrůdlu? Ani k snídani? A co čaj? Sladíte? A kávu? Kdo se v té době také vyhnul všem jogurtům, vyjma bílých? A kdo pil jen vodu? On totiž cukr není jen v Cole, která je tím proslavená, ale najít jej můžeme i v „průhledných“ limonádách s ovocnou příchutí, které se na první pohled tváří jako zdravé. Když už jsme u těch zdravých nápojů, lidé mají občas tendenci vynechat nezdravou Colu a pít namísto toho zdravý džus. Ale ejhle, když se podíváme na nutriční tabulku, zjistíme, že standardní džus má dvakrát více kcal než zmíněná Cola. O tom, kolik cukru najdeme v energeťácích se raději ani zmiňovat nebudu, protože tam je jasné, že zdravější je snad i skok ze skály.
Ale dobře, beru, že někdo může být fakt drsnej chlap, který o sladké pečivo ani nezavadí, jogurt je pro něj sprosté slovo, k snídani si dává klobásu, k obědu vepřo knedlo zelo, případně svíčkovou, a k večeři pořádný steak. A k tomu samozřejmě nepije nic jiného než pivo. Takový člověk se přece cukru vyhýbá už svou životosprávou, řekneme si na první pohled. Ale ani takový alfasamec není cukru oproštěn zcela. Když pomineme, že pivo samo o sobě má cukru víc než dost (stejně jako každý další alkohol), pak i ve slaném jídle velmi často najdeme poměrně dost cukru. Zelí k vepřu knedlu se samozřejmě cukrem doslazuje, aby nebylo příliš kyselé. Taktéž svíčková, koprovka nebo rajská snesou pořádnou dávku přidaného cukru. A když si k steaku nalijeme kečup, tak i tam se ten cukr, potvora, schovává. A často je i v marinádě na ten steak.
Doufám, že se v tuto chvíli nehroutíte z toho, jak moc toxicky se ke svému tělu chováte. Doporučená denní dávka cukru je nějakých maximálně 50 gramů, což není zase tak málo, jak se zdá. Je to zhruba půl litru Coly, půl kila ovocného jogurtu, jeden kousek medovníku, nebo 200 gramů kečupu, což je opravdu hodně, případně kilo tatarky, což je ještě víc. (Samozřejmě u výše uvedených nesmíme zapomenout, že obsahují i jiné látky, které bychom měli mít pod kontrolou.) Jednotlivě se to nezdá tak strašné až do doby než si uvědomíme, že se to navzájem všechno kombinuje. Že k medovníku si obvykle dáváme kávu, kam většina lidí nasype dvě lžičky cukru, že k obědu si místo piva dáme půl litru Kofoly, protože řídíme, a že ráno mimoděk zhltneme koblížek, než vyrazíme do práce.
Kdo kdy pracoval s nějakou kalorickou aplikací, pak ví, že srazit tuky a především cukry na doporučenou denní dávku je největší oříšek. A to je nutno brát v potaz, že když kalorickou kalkulačku krmíme daty, podvědomě myslíme nato, že „nezdravé“ věci vynecháme. Že běžný provoz je ještě o kousek horší. Průměrně každý Čech spotřebuje ročně zhruba 50 kilogramů cukru, což je více než 135 gramů na den. Tedy trojnásobně překračujeme doporučenou hranici.
A jako u každé jiné drogy, tak i u cukru platí, že čím více jej konzumujeme, tím menší účinek na nás má a tím více ho potřebujeme. Kdo někdy byl v USA, kde je spotřeba cukru opravdu extrémní, ten ví, jak přeslazené všechny sladkosti mají. A měli jste někdy nějakou indickou, mexickou nebo kanadskou sladkost?
Není nutné hned chytat paniku. Však si nějaký ten sladký kousek dopřejme, zasloužíme si to. Naopak taková cukrová odměna po dvou dnech bez cukru je skvělou motivací. Ale není od věci se nad tím občas zamyslet a alespoň se trochu snažit ten cukr zredukovat. Nejspíše se to příznivě projeví nejen na naší postavě, ale i na naší psychické pohodě. A jen tak mimochodem, Vánoce jsou ještě daleko. ;-)
