Článek
„Já počítačové hry hraji.“ (od znalých poprosím o lehký úsměv). Jsem z generace, která v 90. letech na počítačových hrách vyrůstala. Už dávno mám po maturitě, po vysoké. Ale stále si najdu čas a k počítači si sednu. Obvykle večer, když už mám vše splněno. Je to prostě můj koníček, který mě baví. O hrách si čtu na internetu, v časopisech, a když má nějaká z oblíbené série vyjít, těším se jak malý kluk na vánoce. A přestože jsem nikdy nebyl součástí redakce herního časopisu ani vývojářského studia, troufám si říci, že o oboru počítačových her vím hodně a moje slova snad můžete brát vážně. Toť na úvod.
Nyní se ale přesuňme k problému. Starší střední generace (tj. narozených v 60. letech a dříve) se obvykle počítačové hry příliš nedotkly. Když si tito lidé hledali koníčky a zájmy, počítačové hry ještě nebyly. Proto vlastně nevědí, co to je. Stejně jako já vím o baseballu velké kulové, tak oni vědí to samé o počítačových hrách. A kritizují. Jejich představou je, že nějaký umaštěný nerd (toto slovo patrně neznají) sedí v zatemněném pokoji před zářícím CRT monitorem, z koutku úst mu ukapává slina a jeho za brýlemi vytřeštěné oči se plně soustředí na monitor, aby zabil cokoliv, co se na něm objeví. Když pak vypnou počítač, jsou neurotičtí, podráždění a při vycházce na ulici mají neutuchající tendenci dělat to, na co jsou zvyklí před obrazovkou – tedy zabít cokoliv se pohne.
Pokud patříte do této skupiny lidí, pak vás možná zklamu. Ano, máme počítačové hry, kde je cílem pozabíjet všechno, co se hýbe. A mají své fanoušky. Ale máme i například budovatelské strategie. To jsou počítačové hry, kde si navrhujeme vlastní ZOO a staráme se o zvířátka, kde budujeme město (ať již moderní, tak historické), kde plánujeme dopravní infrastrukturu, kde řídíme chod rodiny. Ani v jedné z těchto her není ani kapka krve (možná při zásahu sanitky z nově vybudované nemocnice). Jsou i strategie bojové. V těch můžeme řídit celý stát podle pravidel historického období, spravovat základnu z fantasy světa, nebo klidně celé galaxie ve světě sci-fi. Ano, zde už je často potřeba nějaké té agrese, ale takové té, co se plánuje nad mapami a ne se zbraní v ruce.
Máme třeba simulátory. Ano, závodní simulátory jsou spouštěčem zloby vůči nezodpovědným mladým řidičům, obvykle s dodatkem, že jim schází restart. A ne, opravdu nemá silniční pirátství co dočinění s počítačem, žádná spojitost se nkdy neprokázala. Naopak na závodním simulátoru si člověk odnese zkušenosti a naučí se správné reakce. Například. Případ, kdy se počítačový hráč J. Mardenborough dostal až do sedadla závodního vozu GT1 nám zfilmoval režisér Blomkamp ve filmu Gran Turismo. Jsou samozřejmě i simulátory jiné, jako třeba letecké, ale i simulátory přežití, takzvané survival hry. Zde je hráčovým úkolem přežít v nehostinném prostředí, ať je to cizí planeta, nebo třeba Amazonská džungle, ale i středověká vesnice. Ani tady bych nějakou záminku k agresi nehledal. Jde spíš o shánění potravy, kyslíku, odpočinku a dalších věcí, nutných k přežití i v reálném životě. I zde se můžeme ledasco přiučit, kdybychom náhodou v té džungli skutečně zabloudili.
A pomalu se dostáváme téměř do finále. Žánrům, na které jsem zapomněl, se hluboce omlouvám, ale nyní se dostáváme k RPG. Tedy hrám na hrdiny. Zde už obvykle bývá cílem i násilí (s umanutým zombíkem ani drakem se obvykle moc nedomluvíte). Hráči musí sbírat předměty, luštit hádanky, zlepšovat své schopnosti a samozřejmě bojovat s nepřáteli. Ale nepotkal jsem za život nikoho, dokonce ani o něm nečetl, kdo by se na ulici proháněl se stříbrným mečem nebo laserovým kulometem a zabíjel všechny kolem. Naopak jsem četl minimálně o dvou hrách, které mají historické prostředí tak perfektně zpracované, že může sloužit jako výuková pomůcka v hodinách dějepisu (zde opět přihřeji polívčičku české tvorbě a musím zmínit počin Kingdom Come: Deliverance)
A pak tu máme to hlavní – jedním slovem: střílečky. Jednoslovné označení je poněkud zjednodušující a proto si je pojďme rozdělit. Jsou zde hry válečné. Takové, kde hráč v kůži vojáka pobíhá po víceméně reálném bojišti a plní standardní vojenské úkoly. Tady je potřeba vypíchnout jednu z našich nejúspěšnějších her, Operaci Flashpoint (nyní série Arma). Ta zaujala ve své době dokonce i Pentagon a její mírně upravenou verzi používala americká armáda jako simulátor pro své vojáky. A takovým etalonem nenávisti z řad neznalých jsou právě střílečky jako takové, zkráceně FPS, kde opravdu v kůži vesmírného mariňáka musíte zastřelit cokoliv, co se hýbe, jinak to zastřelí (sežere) ono vás. Tyto hry bývají často laděny do hororové atmosféry. Zde mám dojem, že neznalí vidí ony slintající nerdy, kteří se pak rozhodnou jít páchat zlo.
Jenže ono tomu tak není. Je vědecky prokázáno, že počítačové hry stimulují mozek daleko více, než třeba filmy a seriály. A vlastně se od nich ani příliš neliší, co se podání příběhu týče. Co se liší, je naopak možnost volby. Ve filmu máte možnost zapnout a vypnout. Zbytek za vás už vyřešil scénárista a herci. Ve hře naopak scénárista (správně designér) možnost volby hráčům nechává. A ne vždy je jedinou cestou násilí. Naopak, volit jiné možnosti vyřešení problému bývá daleko zábavnější a motivuje to hráče snažit se vyřešit úkol jinak.
A teď k těm patologickým změnám chování. Ano, hráči počítačových her obvykle bývají asociální typy. A proto možná ostatním přijdou divní. Ale je to jen kus lidské povahy, není to přece nic, co by bylo na škodu. Rozhodně nemají nijak zázračnou tendenci páchat zlo, minimálně nijak větší než lidi, kteří počítač ani nemají. Spíše naopak.
Nijak neobhajuji vysedávání u počítače, naopak je potřeba mít všechny složky života vyvážené. A pokud za den ujdu 3 kilometry, občas si zasportuji, protáhnu se, o víkendu jedu na chalupu a mám třeba ještě navíc nějakého koníčka, kde je pohyb zásadní (fotbal, tanec, turistika, plavání…), tak vůbec nevidím důvod, proč by si takový jedinec nemohl večer sednou na hodinku, dvě, k počítači a vyladit výhled do výběhu kapybar v Planet Zoo nebo zařídit novou tramvajovou linku v novém slovenském hitu Workers & Resources, který by mimochodem pro kritiky her, narozené v 60. letech, mohl být krásnou nostalgií. Určitě pak nebude mít tendenci navštívit vzdělávací zařízení a mstít se světu.
PS: Asi jste pochopili, že já mám v oblibě spíše strategie. Možná by vám hráč Call of Duty (FPS) napsal článek trochu jinak, ale pointa by nakonec byla naprosto stejná.
