Kdo je chudý a kolik potřebujeme, abychom chudí nebyli?

Chudoba je vlastně strašně relativní pojem. Pro někoho, kdo má příjem půl milionu měsíčně začíná chudoba tam, kde většina populace vidí bohatství a šťastný život. Když se pak náš chudý člověk podívá na střední třídu ve Rwandě, pak zjistí, že je vlastně nesmírně bohatý. Podle světové banky je chudý člověk ten, jehož denní příjem je méně než 2 dolary (tj. něco pod 50 korun). Takoví u nás neexistují. Také když si chudé lidi porovnáme dnes a před sto lety, pak by o nás předci řekli, že i ta dnešní chudina si žije nad poměry. Následující popis je tedy spíše subjektivní, nepodložený žádnou lokální definicí ani daty, neboť definic najdeme několik s různým úhlem pohledu. Například v Akčním programu na potírání chudoby, který vydala rada EU ve znění: „chudí lidé jsou osoby, rodiny nebo skupiny osob, které nedostatek prostředků (materiálních, kulturních, sociálních) vylučuje z účasti na způsobu života, který je přijatelný ve státě, v němž žijí.“

Kdo je tedy chudým Čechem? Jednoduše ten, kdo si nemůže dovolit život na běžné úrovni. Samozřejmě nikdo si snad nemyslí, že standardní život v ČR obsahuje dvě dovolené ročně, dvě auta v rodině a možnost chodit co druhý den na oběd do restaurace. V tomto případě musíme být trochu více přízemní a některé požitky si zkrátka odpustit. Jinak už se totiž nejedná o chudobu, ani relativní chudobu. Ale i tak je to názor velmi subjektivní. Žádný podložený standard totiž zkrátka nemáme a každý má jiné potřeby.

Také se zde nebudeme bavit o té zcela nejchudší vrstvě, o žebrácích a bezdomovcích. Ačkoliv i ti by patrně ušli celosvětové definici chudoby, protože nepředpokládám, že nejsou schopní vyžebrat ani 50 korun denně. Asi jen bydlí na špatném kontinentě. Chtěl bych se bavit o chudých Češích. Tedy o rodinách, které mají základní věci zaopatřené, ale tvrdí o sobě (nebo to o nich tvrdí jiní), že jsou chudí.

Taková čtyřčlenná rodina pochopitelně musí mít kde bydlet, čím svítit, musí něco jíst, do čeho se obléci a mít peníze na vzdělávání dětí.

Pro bydlení je potřeba započítat zhruba 10 tisíc korun na nájem, další cca 2 tisíce na energie. Někdo by mohl namítnout, že nájem 10 tisíc měsíčně je pohádkový a takový se nesežene. Ale ano, sežene. I levnější. Chudá rodina zkrátka nemůže bydlet v 3+1 v centru Prahy. Také by na energie mohlo 2 tisíce měsíčně někomu připadat málo. Ano, mohlo. Normálně to asi bude sotva stačit. Ale holt v chudé rodině nepoběží televize od rána do večera, nebude v bytě vytopeno na 24 °C a nebudou si napouštět horkou vanu každý den.

Pochopitelně kvalitní stravu nehodlám nikomu upírat, ale když už je někdo chudý, tak zkrátka nemá na to, aby jedl jako středněpříjmová rodina. Na jídle se dá ušetřit opravdu dost peněz. Základem je, aby se vařilo doma a aby se vynechaly potraviny zbytečné, jako sušenky ke kávě, brambůrky k televizi, koláčky na snídani. Rozpočet na den na osobu se dá celkem v pohodě utáhnout do 150,- korun. A to počítám vyváženou stravu, pět jídel denně, přičemž hlavní jídlo je třeba rajská, která vyjde na 60,- korun na porci, pokud k ní je mleté maso. Děti by měly alespoň přes týden dostávat vyvážené obědy ve škole/školce. Čtyřčlenná rodina se musí vejít do 18 500,- korun měsíčně. Holt chudí lidé si ale nemohou dát zmrzlinu, pivko k fotbálku, nebo místo vaření raději zajít do fastfoodu. A samozřejmě nějaká suma je nutná ještě na drogerii v podobě šamponu, mýdla, zubní pasty a třeba toaletního papíru. Jelikož všechno z toho vydrží opravdu docela dlouho, jedná se o nějakou stokorunu na měsíc.

V našich končinách bohužel nazí chodit nemůžeme a tak je potřeba se oblékat a oblečení pravidelně měnit. Chudí lidé nemohou mít šatník narvaný módními značkami, zároveň by bylo nelidské po nich chtít, aby chodili v tom nejlevnějším, co nám nabízejí vietnamští obchodníci. Naštěstí tu máme například ještě řetězce, které nám nabízejí oblečení ucházející kvality za ucházející ceny. Případně se dá skvělé oblečení sehnat v secondhandech nebo z druhé ruky na internetu. U oblečení se těžko počítá nějaká cena, protože obvykle vydrží více let. Výjimkou jsou děti, které rostou hodně rychle a oblečení jim vydrží někdy jen pár měsíců. Ale šatník na celý rok vyjde zhruba na 4000,-. A to komplet, od kabátu po ponožky, včetně bot a pyžama. Pokud to rozdělíme na měsíce, pak nás oblečení měsíčně pro celou rodinu vyjde na 1350,- korun. (S tím, že něco odejde dříve, něco vydrží déle.)

Zde je to velmi diskutabilní, ale základ se odvíjí od povinných školních položek. Většinou školy vybírají kolem 2000,- korun na rok a dalších zhruba 2000,- stojí družina. Lyžáky a cyklisťáky může dítě z rodinných důvodů vynechat. Jeden školní rok dítěte pak tedy vyjde na 4000,-. V modelovém příkladu čtyřčlenné rodiny máme děti dvě, tedy vzdělávání bude rodinu stát ročně 8 tisíc. V měsíčním rozpočtu se to projeví necelými 700,- korunami. Pochopitelně daleko dražší je vydržování vysokoškoláků, ale ti jsou již schopní díky brigádám pokrýt své výdaje alespoň z větší části sami.

Pokud všechny měsíční položky sečteme, pak nám vyjde, že chudá čtyřčlenná rodina potřebuje k životu alespoň 22 500,- korun každý měsíc. V tomto případě můžeme mluvit o rodině, která je chudá, ale netrpí žádnými nedostatky, všechny její potřeby by měly být zajištěny. Chceme-li do toho započítat cigarety nebo alkohol, pak už jsou vyloženě v mínusu a musí někde šetřit, což se opět negativně projeví na jejich kvalitě života. Že si nemohou dojít do kina? Nemohou. Že nemají na provoz auta? Samozřejmě že ne, protože auto je hodně drahý špás a vyjde klidně na 50 tisíc ročně. Že nemohou letět na dovolenou? Jistě že nemohou, vždyť jsou chudí. Musí jim stačit české rybníky. A že nemají na dárky? No nemají, budou muset někde ušetřit.

Vždycky bude debata o tom, že chudým odpírám nějaké požitky, jako třeba svobodu bydlení, dovolenou, automobil, kulturu. Ale dle mého názoru zkrátka chudí o některé svobody přicházejí. Nepřeju jim to, v rámci možností také chudým pomáhám, ale tak to zkrátka je. Když je někdo chudý, jednoduše si nemůže dovolit nějaký standard, jinak by chudý nebyl. To bychom se za chvíli dostali do situace, kdy všichni budou mít nárok na auto za milion a každoroční dovolenou v Itálii. Je-li někdo chudý, je mi ho líto, ale prostě to tak je. Je na něm, aby zabojoval a získal lepší prostředky. Možností je v současné době hodně. A pro skutečně chudé rodiny bez možnosti lepších zítřků tu pak máme ne zcela špatný sociální systém, který jim s lecčíms dokáže pomoci.