Článek
Patrně už od starověkého Řecka, zcela jistě už od dob starého Říma je politika klíčem k moci a velmi lákavá možnost, jak si „přivydělat.“ Kdo má moc a nebo přímo rozhoduje o penězích, nechává se často zlákat vidinou významného přilepšení ze státního rozpočtu. Ze státního totiž krev neteče. Skutečně smekám a všechna část osobám, které v politice byly, a které se nedopustily žádné krádeže či alespoň ohýbání zákonů, případně nějaké formy klientelismu a jiného prospěchářství.
Bývaly doby, kdy prokázaná krádež, respektive rozkrádání státního majetku jakýmkoliv způsobem, defraudace, lámaly politikům vaz. Byli nuceni v tom lepším případě s hanbou odstoupit a do politiky se už nikdy nevrátili. Je to správně, mělo by to tak být.
Ale doby se mění. Možná jsme si více zvykli, možná se vystřídali politici i voliči, možná se politická moc dostala do rukou štikám, které se nebojí lovit v zakalených politických vodách. Andrej Babiš je se svými střety zájmů, podvody, i rozkrádáním dotací naprosto zářným příkladem. A premiérského křesla se drží jako veš. Dokonce si nechal spolu s Tomiem Okamurou odhlasovat nevydání k trestnímu stíhání, aby mohl být coby premiér ještě tři roky naprosto v klidu, že se mu nic nemůže stát. Přičemž samozřejmě znovu rozjel dotace pro Agrofert a jeho firmy.
Druhým příkladem světového významu je Donald Trump. Coby prezident nejsilnějšího státu světa také sahá k finanční výpomoci svým firmám, nebo skrze zákulisní informace podezřele obchoduje s akciemi, čímž si finančně významně polepšuje. Zároveň v devadesátých letech prováděl rozsáhlé daňové úniky.
Jenže oba tyto politiky spojuje jedna zásadní věc: Že to nejhorší, co ve vrcholné politice páchají, není ekonomická škoda, ale rozvrat hodnot a politického směru. U Donalda Trumpa se přesně neví, kolik peněz kam ulil a o kolik okradl Spojené státy. U Andreje Babiše máme už o něco více konkrétní představu. Ale ani jedna z těchto hodnot není tak závažná jako to, co tito muži udělali s politikou.
V USA daleko markantnější rozvrat směru politiky, který Američané udržovali od dob, kdy vyhnali Brity, rozhádání se s civilizovaným světem a zlepšení vztahů s Ruskem v době, kdy páchá největší zlo od rozpadu SSSR jde za Donaldem Trumpem, sebestředným arogantním prezidentem, který podléhá lechtání ega například darováním vlastní podobizny, nebo zlatého traktoru. Trump také nemá daleko k válečnému zásahu, který se mu podařil ve Venezuele, ovšem v už Íránu poněkud narazil. A jeho snahy o rozšiřování amerického území na Grónsko nebo sousední Kanadu způsobily citelné ochlazení vztahů v demokratickém světě, z čehož má velkou radost jen Vladimir Putin.
Ani Andrej Babiš, který v touze po moci a ochraně před soudem vpustil do vlády extrémistické antisystémové strany na tom není o mnoho lépe. Jeho likvidace nezávislých médií je nyní dokončena zrušením koncesionářských poplatků, ve snaze zalíbit se svým voličům otáčí naši politiku směrem k východu, byť naštěstí víceméně jen rétoricky. Ve snaze dívat se své ekonomické konkurenci pod prsty opět chystá EET. A k tomu všemu destruuje státní rozpočet výměnou za laciný nákup volebních hlasů. Zmizela zároveň i jakási politická kultura a mnoho politických vysvětlení, diskusí i prohlášení se smrsklo na líbivá videa či komentáře na sociálních sítích (což je spíše parketa opozice).
Nejhorší na tom všem je to, že mu to lidé nejen tolerují, ale ještě jsou ochotni jej obhajovat. To, co by před dvaceti lety bylo nemyslitelné je dnes na denním pořádku. S tím, jak v celé Evropě postupně populistickým politikům rostou preference se bude měnit i celé odvětví, které za nějakou dobu bude připomínat spíše mafiánské podhoubí, nežli politiku, natož seriózní.
