Článek
Lidé mají čím dál větší pocit, že v demokracii si mohou dělat, co se jim zlíbí. Ten pocit je samozřejmě klamný, neboť demokracie není anarchie, kde by byla zcela odbourána všechna omezení a každý si mohl dělat, co chtěl. Naopak demokracie je poměrně přísně svázána pravidly. Základní poučka „Co nechci, aby mi bylo činěno, nemám činit ostatním,“ nějak zmizela a lidé na ní zapomínají. Naopak se sobecky hlásí o svá práva (která často ani neexistují) a ostatním práva ubírají.
V internetových diskusích máme mraky případů, kdy se lidé vztekají, že nemohou psát, co se jim zlíbí. Jejich myšlenky totiž často hraničí se zákonem, nebo pravidly diskusí. Ano, základní lidské právo na svobodu slova je skutečně omezeno zákonem. Komu se to nelíbí, nechť si v listině základních práv a svobod nastuduje článek 17 odstavec 4). Opravdu nikdo nemůže, ani v demokratické společnosti, veřejně prezentovat své světonázory, pokud naráží na zákon. A je to velmi důležité, protože jednou by se taky mohlo stát, že se to samé právo otočí proti němu samotnému, a pak už bude pozdě si stěžovat.
Na internetu se objevil i příspěvek Michala Klusáčka, regulérního kandidáta do poslanecké sněmovny za ryze antisystémovou stranu Stačilo!, který otevřeně vyhrožuje ozbrojeným odbojem proti demokratickým výsledkům voleb, pokud nedopadnou tak, jak by chtěl. A co na to demokracie? Patrně to opět nechá „vyhnít,“ protože se bojí někomu přiskřípnout práva. Namísto rázné reakce, že tohle už je skutečně přes čáru se budeme tvářit, že se vlastně nic neděje. A to až do doby, než skutečně ozbrojení revolucionáři začnou obsazovat státní úřady a střílet na budovy ministerstva? Pak už bude trochu pozdě. Největším paradoxem na celém tomto prohlášení je, když se na válečný odboj odkazuje někdo, kdo má rétoriku Adolfa Hitlera 30. let.
Namísto cíleného nezájmu by měla v tuto chvíli demokracie, respektive demokratický státní aparát, zakročit. Do jaké míry, nechť si každý vyhodnotí sám. Za mě by nebylo od věci zkrátka stranu zakázat. Ano, čtete dobře. Demokraticky bych skutečně stranu za takovéto projevy zakázal. Poněvadž ani podle listiny základních práv a svobod nikdo nemá právo na vyhrožování ozbrojeným odbojem, které navíc podpoří společným cvičením se zbraní. Nejsme v Afghanistánu, abychom výsledky voleb mohli opírat o hlavně samopalů v rukách nespokojených občanů. Čas revolucí (v Evropě) již skončil a nyní, chceme-li něco změnit, máme k tomu demokratické volby. Demokracie musí ukázat, že menšina se musí vždy podřídit většině, pokud se tak rozhodne v demokratických volbách regulérním způsobem.
Nechci nikomu ubírat právo na odpor. To máme každý, a je to dobře. Ale rozhodně se nejedná o právo o ozbrojený odpor proti výsledkům demokratických voleb. Naopak toto právo by mělo být slyšet, pokud se demokratické volby pošlapávají, nebo je-li pošlapáván samotný základ demokracie. V tom případě máme právo podle pravidel vyjádřit svůj nesouhlas. Nejedná se však o právo křičet svůj názor odporující názoru většiny a přesahující hranice zákona.
Demokracie dneška je zkrátka strašně bezzubá. Bojí se komukoliv upřít jakékoliv právo a je za to pošlapávána. Kvůli obavě z omezení práv kohokoli se z demokratických hodnot pomalu stává trhací kalendář a posunujeme se čím dál blíž k takzvané „cochcárně“ a anarchii. A až do té jámy jednou spadneme, bude to hodně bolet. Vylezou totiž ti nejhorší a nebude nikdo, kdo by jim nastavil mantinely. Bude to podobné, jako když se mantinely bouraly po první světové válce. Jak to dopadlo už víme.
Pokud se má demokracie udržet, bude muset bouchnout do stolu a dát extrémistům přes prsty. Když jim nestačí svobody, které jim zdejší prostředí nabízí, pak je něco špatně a demokracie není pro ně. Měli by vyhledat jiné zřízení, které jim jejich manýry dovolí (a rád bych věděl, které to bude).
