Článek
Je potřeba začít tím, že zevšeobecňování u lidí je velmi ošemetné, protože staré přísloví říká, že „sto lidí, sto chutí“, tedy přeloženo: každý jsme jiný. Ovšem když vezmeme v úvahu statistickou odchylku a ořežeme chování lidí o extrémy, pak je ten zbytek víceméně podobný. Lidé jsou prostě stále taková stádní zvířátka.
A právě u zvířátek se dnes zastavíme. Tedy nejen u nich, zastavíme se u přírody. Lidi všeobecně přírodu mají rádi. Někteří v ní relaxují, jiní jí přímo pomáhají, ať už čištěním studánek nebo taháním velryb zpět do moře. Někteří extrémisté se poutají řetězy ke stromům, jiní zase pokojně sbírají odpadky. Celkově se dá říci, že přírodu rádi pozorujeme, navštěvujeme, víceméně chráníme.
Když jedeme na dovolenou, tak pokud to není k moři, tak obvykle někam do penzionu třeba na hory, kde je příroda ještě taková jaksi divoká. Minimálně více než ve městech a v místech, kde se intenzivně hospodaří (jet na dovču mezi lány řepky asi nechce nikdo). Na horách pak po různě náročných turistických stezkách posedáváme, pozorujeme zvířátka i krásné horské výhledy a vlnící les pod námi nám dělá dobře na duši.
Lidé se taky snaží přírodě pomáhat, pokud najdou nějaký problém. Spousta jich třeba zastaví, pokud u cesty najde zraněného orla a odveze jej do záchranné stanice. Jsme ochotní něčím podepřít strom, který vypadá, že se každou chvíli vyvrátí. Jako řidiči kličkujeme po cestě, když po hrázi rybníka migrují žáby. V lese uděláme větší krok, abychom nešlápli mravencům do cestičky. Z bazénu vytahujeme topící se živočichy, ať už jde o žáby, myši nebo třeba i hmyz. Potud jsme s přírodou kamarádi.
Ovšem naprosto jiná situace je, když si příroda chce vzít zpět ten kousek, který jsme jí vyrvali. Ano, ten kousek, který nazýváme domovem a k němuž cítíme vlastnictví. Pokud se lopotící mravenci rozhodnou, že v lese už se jim nelíbí a že ten kus kamene (oni to poznat neumí), kterému říkáme dům, je pro ně lepší útočiště, pak běžíme do drogerie pro past na mravence, nebo rovnou desinsekční přípravek. Pokud nám kuna překouše kabely v autě, máme chuť se jí krutě pomstít, v tom lepším případě pak alespoň nakoupíme odpuzovače, plašičky a všemožné vychytávky, jen aby se od našeho čtyřkolového mazlíčka držela co nejdál. Znáte nějakého majitele bazénu, který by na své vodní ploše nechal přezimovat kachny či labutě? A to i takového, který je chodí krmívat do parku. Ne, jak jde o můj bazén, tak tam nemají co dělat! Ať si jsou na řece. Ta není moje, ta je jejich.
Poslední dobou se ve městech přemnožili holubi. Jo, takoví ti ptáci, které někteří lidé chodí krmit. V Benátkách by mohli vyprávět. To pak nejen na památkách, kde jsme si na to už zvykli, ale i v soukromých oknech, začneme vídat bodce proti holubům. A já musím dodat, že oprávněně, protože holubi jsou v hnízdech hluční, dělají nepořádek a ještě s sebou nosí různé roztoče. Děkuji, ač mám zvířátka rád, zde už je to opět přes čáru, sem prostě ne, tady není Krakonošovo, ale moje. A i přesto, že si plně uvědomuji, že oni za to nemůžou.
Stejné to je i s rostlinami. Patrně není člověk, který by dobrovolně měl na zahradě kopřivy, jež se prostě rozhodly, že tam chtějí růst. Kdepak, pěkně sekačku na ně, ideálně i s kořínkama. Strom u domu je už moc vysoký a hrozí, že buď spadne na střechu, nebo do něj uhodí blesk. Pak jde k zemi. Anebo úplně jen postačí, aby nám začal stínit do oken. Či z něj něco padalo do bazénu. Kdo opečovává na zahradě anglický trávníček, pak jistě ví, jaký nepřítel jsou pampelišky, nebo mech. V případě, že nám strom či křoví začne kořeny nadzvedávat dlaždice na chodníku, pak je jeho osud také zpečetěn.
Situace, kdy si teprve vybíráme místo pro svůj budoucí dům je taky velmi podobná. Pokud uprostřed parcely, zrovna tam, kde má být obývák, roste stoletý dub, tak to bohužel, dům je přednější. Že se tam chodívají pást srnky? Teď už nebudou, od toho máme plot. A že tu byl mokřad, kde chodívaly žáby klást vajíčka? Pche, máme-li stavební povolení, uděláme drenáž. A potok ve spodní části zahrady taky dostane betonové břehy, aby se nerozbahnil tam, kde chceme mít posezení.
Úplný extrém, naštěstí dnes již, zdá se, vymýcený, je mytí automobilů u potoků a řek. Veškerá špína a chemie z autokosmetiky pěkně stekla do potoka a v podobě bublinek zmizela v dáli. Co oko nevidí, to srdce nebolí. Auto umyté a my jedem zachránit další sraženou poštolku. Některým lidem nejspíš ani nedošlo, jak moc přírodě uškodili a že potrvá delší čas, než se s tím vypořádá. Hlavně že se jim blýská škodovka. A pokud jste starší ročníky, můžete si pamatovat „organizované“ skládky ledasčeho uprostřed lesa. My měli u baráku autobaterie.
Čili přátelé přírodomilci. Máte to taky jako já, že přírodu milujete, ale jakmile překročí práh vašeho domu, tak už jí dáte přes prsty? Ona to sice dělá nevědomky, je to její přirozenost, ale čeho je moc, toho je příliš. Je to takový věčný boj. My jsme přírodě vyrvali kus jejího já a ona by ho ráda zpět. A je to boj i morální. Máme vůbec právo si ten domov chránit před tím, komu vlastně patří?
