Článek
Když se kohokoliv na ulici zeptáte, jestli je hrdý na náš národ, nejspíš nenajdete nikoho, kdo vám dá zápornou odpověď. A má naprostou pravdu. Češi (samozřejmě i Slezané a Moravané) jsou ze světového pohledu maličký národ, který však dokázal až neskutečné činy a dal světu nejen nespočet velevýznamných osobností, ale i vynálezů. Z osobností jmenujme například skladatele Antonína Dvořáka, jehož zná bezesporu celý svět. Češití malíři, včele s Alfonsem Muchou, také ovlivnili světové výtvarné umění. Z oblasti automobilismu jsme světu dali Elišku Jůnkovou, veleúspěšnou závodnici. Vozy značky Škoda, tedy z české továrny založené Václavy Laurinem a Klementem, brázdí silnice po celém světě. Firma, kterou Emil Škoda založil v Plzni, dodnes dodává různé technicky náročné výrobky jako tramvaje či turbíny do celého světa, v minulosti se firma proslavila výrobou vojenské techniky. Lodní šroub, vynález Josefa Ressela, dodnes pohání většinu lodí. Čech byl i František Křižík, průkopník v oblasti elektřiny. Otto Wichterle vynalezl kontaktní čočky, které dnes denně používají miliony lidí. Nesmíme zapomenout ani na průkopníka školní výchovy, Jana Amose Komenského. A ať si říká kdo chce, co chce, tak císař Karel IV., náš milovaný otec vlasti, byl taky Čech. Johann Gregor Mendel zase položil základy genetiky. Jaroslav Heyrovský dostal Nobelovu cenu za chemii při nalezení polarografie, Jaroslav Seifert ji získal za literaturu. A nakonec zmiňme naše úspěšné sportovce, v čele s hokejovým týmem, který se každoročně zařazuje mezi nejlepší na světě. Tento výčet by snad stačil, byť rozhodně není úplný. Myslím, že po právu máme být na co hrdí.
A jistě si dost lidí najde další důvod, proč být hrdým Čechem. Ať už se podíváme na nádhernou přírodu, kterou tu máme. Nebo architektonické památky, které jsme zdědili po svých předcích, krásné hrady, zámky, kostely, mosty… Někdo zase může být hrdý na naši historii jako takovou. Na náš odboj proti nacismu i na naše postavení v rámci Rakousko-Uherska. Někdo je stále hrdý na náš husitský odboj proti církvi.
Jenže zatímco ještě na počátku 20. století sypala naše země jednu významnou osobnost za druhou, kdy jsme dávali světu bezpočet významných vynálezů, postupně se míra významných vynálezů i osobností začala ztenčovat. Ano, i dnes máme pár světově známých osobností, ale ruku na srdce, už to není, co to bývalo. Snad jen v tom sportu se stále jakž takž držíme a z olympiády si přivezeme pár medailí.
Když se podíváme na politiku, tak naši králové vládli ve středověku Německé říši, zatímco Češi měli velké zastoupení v různých funkcích Rakousko-Uherska, Tomáš Garrigue Masaryk byl světově významným politikem. A pokud se přiblížíme do současnosti, můžeme jmenovat Václava Havla, který měl ve světě jméno, případně ještě dnes úřadujícího prezidenta Petra Pavla, jehož ve světě také uznávají. Ovšem oproti minulosti jsou to střípky.
Co se tedy ve dvacátém století stalo, když na jeho začátku jsme byli velevýznamnou zemí ve všech oblastech lidské činnosti a na jeho konci jsme tuctový téměř zapomenutý národ? Dnes jsme plní pesimismu a poraženectví, více nadáváme, než tvoříme. Nepodepsaly se na nás ani tak obě světové války, jako spíše éra socialismu. Éra, kdy šikovní lidé byli trestáni, kdy stát vedli ti, kdo měli více razítek ve stranické knížce a významné vynálezy (až na pár výjimek) ušlapaly pětiletky.
Z každé temné doby se dá vzejít neporažen. Ovšem pouze pokud netrvá dostatečně dlouho. A dostatečně dlouhá doba je jedna generace. Tedy pokud zmizí kontinuita svobodného světa a nebude člověka, který by si ji pamatoval, tak o ten svobodný svět přijdeme a změní se nám myšlení. Socialismus u nás trval 41 let. Ano, ta doba se dá přežít. Ale děti se narodily v éře socialismu a už ve školce se učily naprosto jiné věci, než předtím i potom. A právě výchova v mládí je důležitá. Ponese se s námi celý život, i když si to možná nepřipouštíme.
Socialistická výchova nás učila, že nejlepší je držet hubu a krok. Případně prásknout souseda, který dělá něco, co se nám zdá podezřelé. Nejlepší úspěch můžeme zažít, když je naše fotka na nástěnce jako zaměstnanec měsíce. A veškerá naše veřejná tvorba musí projít komunistickou cenzurou, než jí někomu předáme. Logicky tak byla zapovězená různá témata v malířství, filmu, sochařství, literatuře i hudbě.
Je velkou škodou a naší prohrou, že jsme se za 35 let od sametové revoluce nedokázali oklepat a setřást z našich ramen tíži socialismu. Když se podíváme do minulosti, byli jsme národ hrdý, který se nebál čelit jakékoliv výzvě, ať už vědecké nebo vojenské. Byli jsme ochotni chytit průmyslovou revoluci za pačesy a vytřepat z ní spousty vynálezů, byli jsme ochotní bránit se před mnohonásobně silnějším nepřítelem, než nás spojenci odepsali v Mnichově. Nyní jen sedíme u internetu, nadáváme, jak se máme špatně a jak jsou na nás všichni zlí, volíme politiky, kteří nám slíbí nejvíc, aniž by pro to kdy hnuli prstem a zajídáme se v tom, že jsme k ničemu. Aspoň že vždycky na jaře nás spojí ten hokej…
Zkusme se jako národ „restartovat.“ Zkusme začít každý den s elánem, s úsměvem a negativní myšlenky hoďme za hlavu. Na kolemjdoucí hoďme raději úsměv než zamračený výraz. A v práci, ať už děláme cokoliv, dělejme to s nadšením a pocitem dobře odvedené práce. Zkusme se nad svými kroky zamyslet a zlepšit svůj život. Protože stát stojí na osobnostech, které ho skládají. A budeme-li lepšími my všichni, budeme i opět lepším národem.
