Článek
Názorů, že samotným šlechticům a šlechtičnám se do sňatku příliš nechtělo, zatímco chudí poddaní měli to privilegium brát se z pravé lásky jsou plné pohádky. Ale realita života ve středověku, novověku, ba ještě v 19. století, byla naprosto odlišná. Bavíme se o době, kdy byla ženská práva ještě, kulantně řečeno, velmi osekaná a ženské rozhodovací právo prakticky neexistovalo. Pokud si z některé pohádky pamatujeme, že autokratický otec chtěl dceru provdat proti její vůli, pak se alespoň částečně scházíme s realitou. Ale i samotní mladí měli plné ruce práce, aby se dobře vdali a oženili.
Jak to bylo u šlechty?
Sňatky mezi šlechtou byly skutečně (většinou) takové, jak si je představujeme. Mladí šlechtici byli párováni kvůli rozšíření vlivu a bohatství rodů. Alianční sňatek měl zajistit přízeň mezi dalšími šlechtickými rodinami, společenský vzestup a dobré příbuzenstvo. Pochopitelně vždy platilo, že čím bohatší a vlivnější ženich či nevěsta, tím lepší. Proto rodiče mnohdy malých dětí uzavírali smlouvy, které jejich potomky zavazovaly vzít si konkrétního člověka. A to leckdy i ve velmi mladém věku a mnohdy aniž by se snoubenci před obřadem vůbec znali. Nebylo také výjimkou, kdy se brali o generaci (i dvě) starší jedinci. Ovšem nutno dodat, že i v takových naplánovaných sňatcích občas rozkvetla láska.
Z naší historie je zajímavá také smlouva, kdy si Jagellonci a Habsburkové v roce 1521 vyměnili nevěsty. Zatímco český král Ludvík Jagellonský si vzal Marii Habsburskou, tak Ferdinand Habsburský si vzal jeho sestru Annu Jagellonskou. Linecké sňatky, jak se smlouvě říká, zajišťovaly vzájemné nástupnictví, kdyby jeden z rodů vymřel. Že tomu bylo nepříliš dlouho po jejich průběhu je hříčka osudu. Díky této smlouvě se Habsburkové dostali na Český trůn. A nutno poznamenat, že zrovna v tomto případě se do sebe mladý Ludvík s Marií skutečně hluboce zamilovali.
A co ti poddaní?
Nyní se podíváme mezi poddané, tedy tu chudší vrstvu, kde nešlo o miliony. Naše představy, že Anička se zamilovala do pohledného Pepíka, za rok byla svatba a oba spolu žili šťastně až do konce života, jsou poměrně naivní. Realita poddaných, byla daleko temnější. Jelikož se tito lidé nacházeli v prostředí, kde nebylo hojnosti takřka ničeho, nezbývalo jim nic jiného, než se o nějaký ten blahobyt postarat sami. A to třeba vlastním sňatkem.
Cílem mladých slečen proto bylo pojmout za manžela toho nejbohatšího mládence, kterého znaly. Zkrátka přivdat se do bohaté rodiny, kde by nestrádaly. Naopak cílem mládenců bylo najít si nevěstu s co největším věnem, aby do rodiny přinesla nějaké to bohatství navíc. Bohatství navíc, které mnohdy znamenalo rozdíl mezi hladověním a možností se najíst.
V tomto případě šla láska stranou a byla nahrazena ryzím pragmatismem. Mladí lidé byli nekompromisně postaveni před životní volbu, jestli milovat, nebo nestrádat. Logicky se drtivá většina z nich rozhodla pro život v jakémsi blahobytu a chudí lidé nebyli lukrativními manželi, jakkoliv byli sebevíc krásní a charismatičtí. Milenci možná, manželi nikoliv.
Tato situace vytvořila začarovaný kruh, který i chudé lidi rozdělil mezi bohatší a chudší vrstvu. Sedláci si „vyměňovali“ děti mezi sebou, poněvadž každý z nich raději sáhl po tučném věnu, než po pěkné děvečce bez groše. Těm chudým lidem pak nezbývalo nic jiného, než vybírat si ženichy a nevěsty ze své sociální skupiny, kteří na ně zbyli, a žít s tím málem, co na ně zbylo. Proto pro ně bylo o to lákavější, dostat se někam výš, třeba mezi sedláky.
Měli obyčejní lidé skutečně takovou bídu?
Abychom si představili, jak chudí byli obyčejní poddaní, můžeme nahlédnout například do testamentů nebo pozůstalostních inventářů. Z nich zle vyčíst, že hodnotu pro obyčejné lidi mělo naprosto cokoliv, včetně kusů oblečení, nábytku, nářadí, ba dokonce jednou jsem narazil i na odkázanou kopu hnoje. Věci, které my dnes při přebírání dědictví běžně posíláme rovnou do kontejneru, měly ještě před 150 lety nesmírnou hodnotu. Venkov byl závislý na aktuální úrodě a pro skutečně chudé lidi neexistovala možnost dokoupit si potraviny, kterých se nedostávalo. Proto logicky sahali po partnerech, kteří je z této bídy byli schopní vytáhnout. I středně bohatý sedlák mohl v případě nouze zabít prase nebo vola a najíst se. Ti, jejichž chlév plnil nanejvýš jeden volek na potah a koza na mléko, bez kterých by umřeli hlady, si to dovolit nemohli.
Pro dokreslení, v jaké nouzi obyčejní lidé žili, je dobré zmínit také to, že dokud neměla zamýšlená rodina kde bydlet a hospodařit, nebyl jim sňatek povolen. Aby pak novomanželé, respektive mladá rodina, nestrádala kdesi v lesích s lidově řečeno holými zadky.
Závěr: Minulá doba lásce nepřála v žádné sociální vrstvě
Jak vidno, láska neměla v minulosti cestičku umetenou jak mezi šlechtici, tak ani mezi jejich poddanými. Dnešní společnost už je příliš zpohodlnělá na to, aby to pochopila, ale před dvěma sty lety lidé žili skutečně ze zahrádky do talíře a hlad i strádání pro ně bylo na denním pořádku. Chudší vrstvy proto cílili pro co nejvýhodnější sňatek, naprosto stejně, jako bohatí. Vliv a peníze hrály roli v obou případech, jen v případě vyšších vrstev bylo toho vlivu i peněz nepočítaně více. Nicméně chtěla-li šlechta obstát na tehdejším politickém poli, nezbylo jim nic jiného, než poohlédnout se po významném sňatku. Jak vidno, například Habsburkům se to na počátku 16. století vyplatilo.
Zdroje:
Marie Marečková, Příručka praktické genealogie, Praha 2004
Kristoslav Říčař, Úvod do genealogie. Kdo jsou moji předkové a odkud přišli, Praha 1995
Václav Bůžek a kol., Věk urozených, Praha 2002
Jaroslav Pánek (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, Praha 1985
Zděněk Vybíral, Bitva u Moháče. Krvavá porážka uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského v boji s Osmany 29. srpna 1526, Praha 2008
