Článek
Naše republika se učí od západu. Což je velmi dobře, protože další alternativou je východ, od kterého se rozhodně učit nechceme. Ne, že by tam bylo špatné úplně všechno, ale většina z toho, jak v Rusku a Číně aplikují právo a morálku, není pro demokratickou zemi střední Evropy zcela přijatelná. A pravděpodobně by nakonec spokojeni nebyli ani věční antidemokratičtí remcalové.
Nejen v poslední době jsme se po západních zemích ohlíželi a snažili se od nich přiučit. Učíme se od nich prakticky od vzniku Československa a učíme se doposud. Nyní například kterak vyřešit střet zájmů nově jmenovaného předsedy vlády. A tento postup jsme aplikovali (respektive aplikoval jej prezident) na premiéra Andreje Babiše.
Jenže zapomínáme na jednu velmi, skutečně velmi důležitou věc. Naše republika, bohužel, není zemí, která má západní morálku. Stále si v sobě neseme, a to včetně elit, cejch minulé éry, možná šmrncnutý typickým čecháčkovstvím. Jednoduše řečeno, ačkoliv jsme zemí patřící do západní civilizované Evropy, stále máme v hlavě komunistické brouky, kteří nás z tohoto společenství vyčleňují. Prostě umíme jednat za něčími zády, podrážet partnery, křivě přísahat a lhát. Jdeme tvrdě po vlastním prospěchu a nejsme úplně týmovými hráči. Když máme možnost, myslíme více na svůj vlastní prospěch, nežli na prospěch celku. Tak to prostě je. Když bychom nechali hlasovat, jestli každý občan dostane od státu milion, přišli bychom na buben. Na rozdíl třeba od Švýcarska.
Jestli se zrovna hodláte ohradit, že vy takoví nejste, pak konkrétně vy možná ne. Ale stačí se podívat, kdo u nás zasedá v poslaneckých lavicích, tedy jaké že to máme volené zástupce. Je mezi nimi skutečně povážení hodné procento takových, kteří mají na krku nějaký větší či menší průšvih. A většina z nich v těch lavicích sedí i poté, co se jejich kostlivec ve skříni provalí a odmítají se dobrovolně vzdát mandátu. Něco, co je v západních zemích naprosto nemyslitelné. Zato ve východních zemích je to takřka standardem.
Nemůžeme vůbec věřit bývalému prezidentovi Zemanovi, nemůžeme věřit Filipovi Turkovi, nemůžeme zcela věřit ani Vítovi Rakušanovi ohledně kauzy Dozimetr ani Petru Fialovi ohledně problematické kampeličky.
Andrej Babiš se nyní nadobro doživotně vzdal Agrofertu. Jeho více jak třicet let budované impérium už není jeho. Teoreticky. Konflikt zájmů se tím ruší a Babiš mohl být jmenován předsedou vlády. Prezident byl uspokojen. Ale to, že Babiš stejně nebude jako premiér tahat za dotační nitky, mu věří snad jen skalní členové hnutí ANO. Všichni ostatní v tom tuší nějakou kulišárnu, či přímo podraz. Tak nám totiž velí naše zkušenost. Přesně v duchu předchozího odstavce čekáme od partnerů, kolegů, kamarádů i spoluobčanů, nyní dokonce od premiéra, nějaký podraz či zradu. Abychom byli připraveni a ne zaskočeni, zkrátka s takovou alternativou přednostně počítáme. Je to totiž víc než pravděpodobné.
Aby bylo jasno: Česká republika, jako odkaz Masarykova státu patří mezi západní demokracie. Jen nám zde myšlení překroutila éra socialismu. A toto myšlení se vrací k normálu jen velmi těžko a zcela evidentně i pomalu. A to, že se od západu učíme je jen a jen správně. Nesmíme jej však kopírovat bezvýhradně, ale přizpůsobovat tamní zvyky našemu prostředí. Jinak pouze naženeme vodu na mlýn vyčůránkům a podvodníkům. V USA už narazili s Donaldem Trumpem, který patří spíše na východ, než na západ, a současná éra jeho vlády to dokládá víc než dost. A demokracie je proti tomu zcela bezzubá, s takovým případem nepočítala. Sem tam se někdo vynoří i v jiných zemích a má úspěch, byť (naštěstí) ne takový jako Trump.
Jestli nechceme skončit v rozvratu, musíme se od západních principů učit a učit se zároveň z jejich chyb. Ale učit se musíme vždy s ohledem na to, jak moc snadno se dotyčné řešení nechá ohnout po česku. A můžeme tajně doufat, že jednou se na stejnou myšlenkovou vlnu vyspělých demokratických zemí naladíme i my a nebude potřeba hladat možné podvody. A nezakopneme stejně, jako třeba USA. I když už i to se nám v minulosti stalo.
