Článek
Miloš Zeman býval v devadesátých letech schopným politikem. Jeho angažmá v politice bylo po boku Václava Klause úspěšné a dlouhá léta vedl jednu ze dvou nejúspěšnějších politických stran u nás. V roce 2002 se pak stáhl z politiky a užíval si života penzisty na Vysočině. Avšak důchodcování mu nevydrželo příliš dlouho. Již v roce 2003 neúspěšně kandidoval na post prezidenta České republiky, byl vyřazen již v prvním kole. Byla to poslední nepřímá volba probíhající v parlamentu. Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta se poté Zeman pokusil prorazit do zpět do parlamentu se svou stranou SPOZ (Strana práv občanů – Zemanovci), neboť se svou „rodnou“ ČSSD se mezitím stihl rozkmotřit. Avšak ani tato kandidatura nebyla úspěšná a SPOZ nedosáhlo ani na hranici 5% nutných pro vstup do parlamentu. A pak, v roce 2013, přišla první přímá volba prezidenta, kde Zeman konečně uspěl a získal prezidentské křeslo. A to hned dvakrát po sobě.
Éra hloubení příkopů
Dnes, to se mnou snad bezvýhradně budou souhlasit všichni, žijeme v době, kdy je společnost extrémně polarizovaná, tedy rozdělená. Zejména v oblasti politiky. Téměř vždy se utvoří dva nesmiřitelné tábory, které si nemohou přijít na jméno a navzájem se napadají, obviňují ze lží, ze špatného chování i myšlení.
Samozřejmě nějaký ten příkop mezi pravicí a levicí, mezi prozápadně a provýchodně orientovanými tu byl vždycky. Ale nikdy to nepřesáhlo do takových mezí, jaké můžeme vidět dnes. Možná za to z části může internet, internetové diskuse a sociální sítě, především za to ale nesou největší díl viny samotní politici. A jeden mezi nimi září úplně nejvíce.
Po velmi stručném úvodu se dostáváme k jádru věci, tedy k Zemanově rýze ve společnosti. Ano, je to právě Miloš Zeman, kdo ve společnosti zanechal semínko nesváru mezi lidmi. A to stihl během necelého roku v kampani k prezidentským volbám v roce 2013. Miloš Zeman totiž svou kampaň založil na nejnižších pudech, lžích, výmyslech a očerňování protivníků, což bylo poznat zejména ve druhém kole, kdy házel špínu na Karla Schwarzenberga, seč jen mohl. Zeman se zkrátka chytl lidských myslí, jejich negativních stránek, a ty pak v lidech rozdmýchal. Protože vycítil, že běžný nespokojený občan potřebuje někde ventilovat svou frustraci z nespokojeného života a mnohem snazší, než přiznat vlastní chybu, pro něj je, když najde někoho, kdo za jeho nespokojenost může.
Vzpomíná si někdo, že před rokem 2013 se tak spílalo novinářům? To až Miloš Zeman začal do novinářského řemesla šít, když žurnalisté investigativně vyvraceli jeho lži a pokládali mu nepříjemné otázky. Nejvýraznější bonmot, který Zeman pronesl při setkání s Vladimirem Putinem, zní: „Novinářů je příliš mnoho, měli by se likvidovat.“ Mluvčí hradu následně citát bagatelizoval, že se jednalo o žert. Nicméně vztah Zemana k novinářům se nijak nezměnil a v jednom případě, kdy byl pozván na vojenskou střelnici, by se dalo uvažovat o tom, že dokonce padla výhružka smrtí: „Poprvé v životě mi dají samopal. Bude mít ostré náboje. V zásobníku je sedm kulí jako v Sarajevu. Pokud jsou přítomní novináři, chtěl bych je srdečně pozvat.“ My autoři, ač nenovináři, zažíváme dozvuky této zemanovy antikampaně dodnes, když jsme v diskusích nazývání škrábaly, mazaly a podobnými nelichotivými názvy. Paradoxně se celé to pohrdání přeneslo i na různé spisovatele.
Dalším z témat, které zažilo milník v podobě Miloše Zemana, je pak Evropská unie. Do jeho prezidentského mandátu jsme na EU tak nějak tiše nadávali, že nám sebrala Rum a nařídila bezdotykové baterie na záchodech, ale brali jsme ji. Jenže se začaly kupit různé problémy. Miloš Zeman se vůči EU začal poměrně ostře vymezovat a naopak přiklánět k Rusku, protože poněkud populisticky vycítil, že ve společnosti není nálada vůči EU úplně pozitivní. Pojem Eurohujer se rozšířil v roce 2014 a za jeho vzestupem opět můžeme vidět příkop vykopaný Milošem Zemanem.
Na paškál si Zeman vzal i neziskovky. Sdružení, která do té doby nikoho nezajímala a byla tu s námi. Ať ve formě pomoci nemohoucím lidem, sdružení dobrovolných hasičů, vesnických fotbalových spolků, rybářských svazů atp. Jenže mezi neziskovky se (bohužel) počítají i politicky činné skupiny, které v době vrcholící migrační krize pomáhaly uprchlíkům. A i na nich našel Miloš Zeman snadné body, když je zařadil na seznam svých nepřátel. Od té doby lidé neziskovky nerozeznávají a jsou pro ně špatné všechny.
Pak tu máme samozřejmě zemanův pojem „Pražská kavárna.“ Tento pojem zahrnuje především intelektuály, ale také liberály, kteří se mísí s woke kulturou. Je pojmem pro znuděné obyvatele velkoměsta odtržené od reality všedního bytí obyčejných lidí. A samozřejmě pro příznivce Miloše Zemana znamenali (a dodnes znamenají) jedny z úhlavních nepřátel. Miloš Zeman, prezentujíc se jako politik z lidu, který rozumí svým voličům, našel v imaginární „Pražské kavárně“ veřejného nepřítele a jak je známo, společný nepřítel národ sdružuje. Tedy alespoň tu část, která do kavárny nepatří.
S „Pražskou kavárnou“ se bohužel svezl i Václav Havel. Do té doby osobnost, kterou nepohrdal nikdo, která byla vesměs přijímána velmi příznivě a jako Češi jsme na něj byli patřičně hrdí. Až Miloš Zeman si jej z bůhvíjakého důvodu, vybral jako cíl frustrace svých voličů. Z do té doby přinejhorším neutrálního exprezidenta, se stal terč mnoha nespokojených lidí (nespadajících do Pražské kavárny). Paradoxní také je, že z Havla udělali opilce, což Zemanovi blahosklonně tolerovali, ačkoliv ten na tom byl v tomto ohledu daleko hůře.
Odkaz Miloše Zemana
Když se zpětně ohlédneme do minulosti, tak první hlubší příkopy byly vyhloubeny Milošem Zemanem během první prezidentské volby, další pak následovaly. Samozřejmě nějaké neshody ve společnosti byly vždy. Ale Zeman pochopil, že v nich tkví možnost jeho zvolení. Proto si na nich nejen zakládal, ale v jeho zájmu bylo i prohloubení těchto příkopů. Miloš Zeman už je pryč, dožívá svůj politický život v bungalovu v Lánech, kam se po skončení svého druhého mandátu nastěhoval. Ale příkopy ve společnosti s jeho odchodem ze scény zdaleka nezarostly. Stejné myšlenky se totiž chytili jiní politici, kteří více než na své charizma nebo politický potenciál či program sází spíše na populismus a nenávist ve společnosti. Naprosto jim vyhovuje, když jedni nenávidí druhé, protože stačí říci, že za všechny problémy světa může ten či onen z druhé strany barikády a úspěch je zaručen. Zcela bez práce a naprosto bez zodpovědnosti. A dokud to politikům bude vyhovovat, dokud jim nedáme najevo, že bychom jako národ chtěli něco víc, pak na zakopání příkopů nemůže být pomyšlení. Je to tedy na nás, na voličích, jestli nám příkopy vyhovují, nebo ne.
Zdroje:
