Článek
Nemohu posoudit, zdali tu byl tento fenomén dříve než běžný přístup k internetu, protože dříve jsem si ho nevšiml. Ale v posledních dvou dekádách se s ním setkávám poměrně často. Jde o lidi, kteří o každém odborníkovi tvrdí, že je to neumětel a že k němu už nikdy dobrovolně nepůjdou. Jejich negativní emoce by mohly být poněkud mírnější, ale oni rádi dávají přednost teatrálnímu vyprávění o tom, že sami by to udělali daleko lépe. Obzvláště lékaři tyto lidi, často samouky podle internetových diskusí, „milují.“
Když už jsem zmínil lékaře, začneme jimi. Oni neustále si stěžující lidé, říkejme jim třeba stěžovači, si velmi často stěžují na nekompetentnost lékařského zákroku, na špatně zvolené léky, na neochotu zdravotnického personálu, na dlouhé čekací doby, na to, že na příčinu bolesti doktor vůbec nepřišel. Někdo chce na bolest zad prášky a doktor ho pošle na operaci, někdo chce na operaci a doktor mu dá prášky. Obojí je špatně. Byl stěžovač u zubaře? Pak jistě nadává, že mu stomatolog provedl zákrok špatně. A že příště půjde jinam. On bude příště nadávat zase na toho jiného, nebojte…
Ono popravdě lékaři rozhodně nemají snahu nějak vám škodit, ba naopak, chtějí vám pomoci. Je to jejich práce a je to zároveň i v jejich zájmu. Ale ne každá bolístka lze odhalit a ne každá nemoc má snadno odhalitelnou příčinu. Lékaři se snaží pomoci co nejšetrnějším způsobem. Asi není člověka, co by chtěl dobrovolně jít na kolonoskopii, když by jedno odpoledne trpěl „zaraženými větry“. Nebo byste někdo chtěl na operaci slepého střeva, když vás v neděli po obědě píchne v břiše? Mnoho neduhů má taky nepřeberné množství příčin a doktor nemusí hned napoprvé odhalit tu správnou. Je to tvor omylný, jako já či vy.
Dalším terčem stížností bývají učitelé. Jakmile dítě stěžovače nemá super prospěch, jakmile se mu zdá, že mu byla provedena nějaká křivda, hned si doma stěžuje rodičům. To dělají všechny děti, dělal jsem to já a dělali jste to pravděpodobně i vy. Svou vinu se snaží přenést na někoho jiného. Jenže pokud je rodič typický stěžovač, pak pobíhá po městě a každému na potkání vykládá, jak je učitelka hrozná, když si zasedla na jejich kloučka, jak ho ve škole šikanuje personál a jak bude muset brzo kluk přejít na jinou, lepší, školu. A ne, ani učitelé nechtějí dětem škodit. Ovšem děti, jak víme, často školu flinkají (ano, dělal jsem to i já), takže nemají tak dobré výsledky, při hodinách vyrušují, takže si odnesou poznámku. Ale podle stěžovače za to může učitel. A nejotrlejší stěžovač je schopen jít do školy a na učitelku si „došlápnout.“ Chudák paní učitelka se ani nemusí snažit situaci vysvětlit, protože rodič stěžovač přesně ví, jak to bylo. A navíc učitelé „mají dva měsíce dovolený a ve dvě jsou doma. A dělají za naše prachy.“
Na úřadech zase máme archetyp neochotného úředníka, nejčastěji „bába s kafem co drbe s kolegyní a lidi posílá do háje.“ I když to téměř nikdy tak není a za přepážkou sedí ochotný člověk, který pracuje efektivně a je na lidi milý (takových je na úřadech daleko víc). Ale na toho si stěžovač taky postěžuje. Protože se mu zdá, že čekal moc dlouho ve frontě, protože totálně zpackaný formulář musel vyplnit ještě jednou, anebo musel jít na úřad znovu, protože s sebou neměl doklady. Za všechno ale může ta „protivná neochotná bába, co dělá kulový a bere za to naše prachy.“ A nutno dodat, že stejný nevděk nezažívají jen státní úředníci, ale i úřednice v bance či třeba na pojišťovně.
Pokud má stěžovač domácího mazlíčka, pak jeho hněvu obvykle neunikne ani veterinář, který je jednou moc drahý, jednou zase nedává dobré léky. Jednou prohlídku chlupatého mazlíčka odbyde, jednou je zase zbytečně moc důkladný. A nedej bože, kdyby chtěl pejska „uspat“ aby již netrpěl, nebo naopak „uspání“ páníčkovi rozmlouval. Prostě „nedělá svojí práci, jak by měl, a ještě za to bere nekřesťanský prachy.“
Při výběru koberce, nábytku, obkladů, auta nebo třeba i dražších potravin si je stěžovač zase schopný dokola otírat své negativní názory na prodavače, případně bytové designéry, jací jsou to patlalové a že to, co jim doporučili, bylo hrozný. A že k němu už nikdy nepůjdou. Zapomínají však, že existuje rčení „sto lidí, sto chutí“ a nelze vyhovět vkusu každého hned napoprvé. Trefit se do přání a vkusu zákazníka mají často problém i kadeřnice, které jsou pak stěžovači probírány po celém městě. Optička jim „zase doporučila špatný brýle“ a ty boty, co koupili ve slevě, „jsou naprosto příšerný a nikomu nesluší.“
Určitě jsem na mnoho terčů nadávačů zapomněl, kdyžtak se můžete ozvat do diskuse. Ale všimli jste si, co mají uvedené profese společného? Ano, jsou to lidé, jejichž profesním zaměřením je pomoc druhým. A i když se snaží sebevíc, ne vždycky se jim daří. Nikdo není neomylný. A ne s každým klientem se dá rozumně pracovat. Na začátku jsem narazil na problém připojení k internetu. Obzvláště lékaři už ví proč. Je to proto, že nemalá část pacientů si vygooglí diagnózu a k lékaři jdou už jen pro razítko. Lékař ale vidí, že dotyčného trápí naprosto něco jiného, ten to ale odmítá uznat, protože na „bejbybazárku.cz“ psali, že to musí dělat žlučník. Hotovo tečka.
A já bych na závěr chtěl apelovat, že pokud jste se poznali jako stěžovač, tak dřív, než začnete nadávat „co si ten pisálek myslí, kolik za to bere a že dostává prachy od Sorose a Zednářů,“ se pokuste chytnout se za nos a uznat, že nadávat na všechno a všechny opravdu není potřeba, že ti lidé, které tak často pomlouváte, se vám skutečně snaží pomoci a jediné, čeho se za to dočkají, je váš nevděk. Třeba bez těch pomluv a nadávek nakonec bude na světě líp.
